Na první pohled se odpověď zdá jednoduchá. Vláda je podle Ústavy vrcholným orgánem výkonné moci. Ministři jsou členy vlády, předseda vlády koordinuje její činnost a jednotlivé resorty vykonávají státní správu jménem státu. Takto funguje parlamentní demokracie.
Jenže praxe stále častěji ukazuje úplně jiný obraz.
Jakmile občan upozorní na možné systémové pochybení některého ministerstva, rozjíždí se dokonale sehraná hra institucionálního přehazování odpovědnosti. Ministerstvo tvrdí, že postupovalo správně. Jiný odbor ministerstva potvrdí správnost postupu prvního odboru. Úřad vlády oznámí, že ministerstvo nemůže přezkoumávat. Ombudsman doporučí jiné prostředky ochrany. Exekutorská komora odkáže na Ministerstvo spravedlnosti. A občan se po měsících dopisování ocitá přesně tam, kde začal.
Nikdo nic neposoudil.
Nikdo nic neprověřil.
Nikdo za nic neodpovídá.
To není jen problém jednoho úřadu. To je problém filozofie výkonu veřejné moci.
Největší slabinou současné české veřejné správy totiž často není samotná chyba. Chyby jsou přirozenou součástí každého systému. Skutečným problémem je okamžik, kdy systém začne vytvářet prostředí, ve kterém už chyby není schopen rozpoznat, natož napravit. Každá instituce si vystačí s potvrzením správnosti postupu instituce předchozí a celý aparát se postupně uzavírá do sebe.
Právě zde začíná formalismus.
Formalistický přístup je mimořádně pohodlný. Nemusí se zjišťovat skutkový stav. Není třeba analyzovat rozpory. Není nutné reagovat na jednotlivé argumenty. Stačí napsat několik vět o nepříslušnosti, připojit odkaz na jiný orgán a případ uzavřít.
Administrativně je vše v pořádku.
Obsahově se nestalo vůbec nic.
Občan přitom často vůbec nežádá, aby Úřad vlády rušil rozhodnutí ministerstva nebo nahrazoval jeho pravomoci. Upozorňuje na něco mnohem zásadnějšího – na možné systémové selhání kontrolních mechanismů uvnitř státu. Očekává, že vláda bude chtít vědět, zda její ministerstva vykonávají svěřené pravomoci kvalitně, transparentně a v souladu se zákonem.
Místo toho se dozví, že Úřad vlády není nadřízeným správním orgánem ministerstev.
To je sice právně správná informace.
Jenže zároveň představuje odpověď na otázku, kterou nikdo nepoložil.
Jde o klasický příklad nahrazení věcné argumentace procesní formulací. Namísto vypořádání podstaty podnětu se vede debata o tom, co Úřad vlády údajně nemůže. Jenže občan se neptal, co nemůže. Ptal se, kdo ponese odpovědnost za možné systémové nedostatky výkonu veřejné správy.
Na tuto otázku odpověď nepřichází.
A právě zde vzniká největší paradox české státní správy.
Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. Politicky odpovídá Poslanecké sněmovně. Jednotliví ministři jsou členy vlády. Přesto při upozornění na možné systémové problémy uvnitř ministerstev vzniká dojem, jako by vláda za fungování vlastních resortů nenesla žádnou odpovědnost.
Jestliže ministerstvo údajně nemůže přezkoumat samo sebe, Úřad vlády nemůže přezkoumat ministerstvo, Exekutorská komora nemůže přezkoumat Ministerstvo spravedlnosti a další instituce odkazují občana zpět na ministerstvo, vzniká uzavřený kruh, ve kterém se odpovědnost rozpouští mezi jednotlivými úřady.
Každý má nějakou kompetenci.
Nikdo nenese odpovědnost za celek.
Právě tento stav představuje jednu z největších hrozeb pro důvěru občanů ve stát. Důvěra totiž nevzniká tím, že úřady nikdy nechybují. Důvěra vzniká tehdy, když jsou schopny své chyby otevřeně přiznat, věcně vysvětlit a napravit.
Namísto toho se stále častěji setkáváme s odpověďmi, které připomínají spíše administrativní obranný mechanismus než skutečný výkon veřejné správy. Občan dostává několik odstavců zdvořilých formulací, ale ani jednu konkrétní odpověď na své argumenty. Rozpory zůstávají bez vysvětlení. Skutková tvrzení bez ověření. Právní námitky bez vypořádání.
Je to pohodlné.
Je to rychlé.
Je to procesně bezpečné.
Ale je to také cesta, která postupně oslabuje samotný smysl veřejné kontroly.
Demokratický stát totiž není souborem budov, razítek a spisových značek. Demokratický stát stojí na důvěře občanů, že veřejná moc bude vykonávána poctivě, transparentně a s ochotou naslouchat oprávněné kritice.
Jestliže se z podání občanů stávají pouze evidenční položky a z odpovědí úřadů katalog procesních výmluv, začíná se vytrácet něco mnohem cennějšího než rychlost vyřízení. Vytrácí se přesvědčení, že stát slouží občanům.
A právě zde je třeba položit otázku, kterou by si měla položit každá vláda bez ohledu na své politické složení.
Nejde o to, zda Úřad vlády může zrušit rozhodnutí ministerstva. To skutečně nemůže.
Jde o něco podstatnějšího.
Chce vláda vůbec vědět, zda její ministerstva vykonávají státní správu kvalitně a zda jejich kontrolní mechanismy skutečně fungují?
Pokud je odpověď kladná, pak systémové podněty občanů nesmějí končit jedinou větou o nepříslušnosti. Musí být impulzem k ověření, zda stát opravdu plní své poslání.
Protože právní stát nezačíná u paragrafů.
Začíná ochotou veřejné moci převzít odpovědnost.
A právní stát nekončí tehdy, když úředník udělá chybu.
Končí ve chvíli, kdy se celý systém začne tvářit, že za ni neodpovídá vůbec nikdo.
Zdroj: .
- Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. Sbírka zákonů České republiky. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1993-1
- Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád. Sbírka zákonů České republiky. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2004-500
- Zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky (kompetenční zákon). Sbírka zákonů České republiky. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1969-2
- Nejvyšší správní soud. 2018. Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2018, č. j. 9 As 79/2016-41. Dostupné z databáze rozhodnutí Nejvyššího správního soudu: https://www.nssoud.cz
- Ústavní soud. 2003. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 403/03. Dostupné z databáze rozhodnutí Ústavního soudu: https://nalus.usoud.cz
