Právní stát nestojí na tom, že jsou orgány veřejné moci neomylné. Stojí na něčem podstatně důležitějším – že každé jejich rozhodnutí může být podrobeno kritice, přezkumu a že na právní argument odpovídají právní argumentací. Jakmile se místo věcné diskuse začnou objevovat osobní charakteristiky toho, kdo na možné vady upozorňuje, vzniká otázka, zda se pozornost nepřesouvá od podstaty problému k osobě kritika.
V demokratickém právním státě není úlohou státního zastupitelství pouze hájit zákonnost v trestním řízení. Stejně významnou povinností je chránit důvěru veřejnosti v nestrannost výkonu státní moci. Každý státní zástupce disponuje značnou autoritou. Právě proto je od něj očekávána zdrženlivost, věcnost a přesvědčivá právní argumentace. Ve chvíli, kdy úřední písemnost obsahuje hodnotící výroky vůči podateli, vyvstává legitimní otázka, zda takový styl komunikace odpovídá standardům, které lze od orgánu ochrany zákonnosti očekávat.
Celá věc přitom nevznikla z osobního sporu. Vychází z trestního řízení týkajícího se nezletilých dětí, jejich procesního zastoupení, podmínek jejich výslechu a práva rodiče upozorňovat na možné procesní vady. To nejsou marginální otázky. Dotýkají se základních práv dětí i rodičů a současně samotné kvality trestního řízení.
Pokud účastník řízení nebo oznamovatel namítá, že nebylo dostatečně odůvodněno ustanovení opatrovníka, že nebyly vypořádány procesní návrhy vztahující se k výslechu nezletilých nebo že bylo bez řádného odůvodnění omezeno nahlížení do spisu, měl by očekávat odpověď založenou na zákoně, judikatuře a přesvědčivém odůvodnění. Tak funguje právní dialog.
Jenže co když místo toho dostane úřední dokument, ve kterém jsou jeho argumenty označeny za „křečovitou snahu“ či „až kverulatorní přístup“? Taková formulace může působit dojmem, že orgán veřejné moci nemá právní argumenty proto již nehodnotí pouze obsah podání, ale i samotnou osobu podatele. Právě zde začíná být problém větší než konkrétní trestní věc.
Listina základních práv a svobod v čl. 36 odst. 1 garantuje každému právo domáhat se ochrany svých práv u nezávislého a nestranného orgánu. Čl. 38 odst. 2 zakotvuje právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a být slyšen. Nejde o prázdné deklarace. Jejich smyslem je zajistit, aby orgány veřejné moci skutečně naslouchaly právním argumentům a vypořádaly je způsobem, který obstojí v odborné diskusi.
Ještě citlivější je rovina ochrany práv dítěte. Článek 3 Úmluvy o právech dítěte stanoví, že nejlepší zájem dítěte musí být předním hlediskem při všech činnostech týkajících se dětí. Článek 12 pak zaručuje dítěti právo být slyšeno způsobem odpovídajícím jeho věku a vyspělosti. Jestliže je předmětem sporu výslech nezletilých, jejich procesní zastoupení nebo ochrana před možným konfliktem loajality, nelze tyto mezinárodní závazky pominout jen proto, že orgán veřejné moci zastává odlišný právní názor.
Stejně tak Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod chrání právo na spravedlivé řízení, právo na respektování rodinného života a právo na účinný prostředek nápravy. Je legitimní se ptát, zda jsou tato práva dostatečně reflektována v situaci, kdy jsou podstatné námitky odmítány a současně je pozornost věnována charakteristice osoby, která je uplatňuje.
Zvláštní otázkou je samotné používání pojmu „kverulant“. Historicky byl tento výraz často používán pro označení lidí, kteří opakovaně kritizovali státní správu nebo soudní moc. Ne každý, kdo podává opakované stížnosti, je však kverulantem. Opakovaná podání mohou být důsledkem toho, že předchozí námitky nebyly věcně vypořádány nebo že se objevily nové skutečnosti. V právním státě nelze intenzitu obrany práv samu o sobě považovat za důvod ke zpochybnění důvěryhodnosti podatele.
Je přirozené, že státní zástupce může dospět k závěru, že námitky nejsou důvodné. To je součást výkonu jeho pravomoci. Méně pochopitelné však je, pokud se vedle právního hodnocení objeví hodnotící výroky o osobě oznamovatele. Ty totiž neposilují autoritu rozhodnutí, ale naopak mohou vyvolávat pochybnosti, zda nebyla překročena hranice mezi věcnou právní argumentací a osobním hodnocením.
Nejde přitom o otázku ega jednoho podatele. Jde o princip. Každý občan musí mít jistotu, že pokud upozorní na možné pochybení policie nebo státního zastupitelství, nebude jeho podání posuzováno optikou toho, zda je „obtížný“, „vytrvalý“ nebo „kverulatorní“, ale výhradně podle jeho právního obsahu. Jinak se vytváří nebezpečný signál, že důsledná procesní obrana může být sama o sobě vnímána negativně.
Právní stát se totiž nepozná podle toho, jak zachází s těmi, kdo s jeho rozhodnutími souhlasí. Pozná se podle toho, jak reaguje na ty, kteří jeho postup zpochybňují. Skutečnou autoritu veřejná moc nezískává tím, že umlčí kritiku nebo ji označí za přehnanou. Získává ji tím, že na každou právní námitku odpoví přesvědčivě, s respektem a bez osobních hodnocení. Právě v tom spočívá síla demokratického právního státu – a právě proto je legitimní klást otázku, zda v této konkrétní věci nebyla tato zásada oslabena.
Zdroj:
Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod. Praha: Sbírka zákonů. Dostupné z: e-Sbírka – Listina základních práv a svobod
Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., Úmluva o právech dítěte. Praha: Sbírka zákonů. Dostupné z: e-Sbírka – Úmluva o právech dítěte
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (Evropská úmluva o lidských právech). Dostupné z: Rada Evropy – Evropská úmluva o lidských právech [cit. 9. 7. 2026].
Zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Praha: Sbírka zákonů. Dostupné z: Zákon o státním zastupitelství
Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Praha: Sbírka zákonů. Dostupné z: Trestní řád
