Smradlavá žumpa a vyhrožování smrtí. Hádka o „krvavé“ katolické církvi pokračuje

Podle Malého se Hrdina svou reakcí fakticky ztotožňuje s lumpenproletariátem a s vulgaritami páchnoucími tou nejsmradlavější žumpou i výhrůžkami smrtí, které se objevily po zveřejnění rozhovoru s Malým.

Malý podotýká, že nemá žádný respekt k osvícenskému a komunistickému pojetí dějin, neboť se dle něho jedná o polopravdy a lži. Hrdinovi vyčítá, že svá tvrzení nepodložil dokumenty či literaturou, sám se snaží své teze doložit.

Rozhovory s Radomírem Malým čtěte zde a zde .
Reakci Jana Hrdiny čtěte zde.

Žena v době katedrál měla větší práva než žena v době antiky

Hrdina podle Malého pravděpodobně vůbec nezná knihu Régine Pernoudové Žena v době katedrál (Praha, Vyšehrad 2002). Jinak by prý totiž nemohl tvrdit nesmysl, že „bylo to právě křesťanství, reprezentované především katolickou církví, která ženám vymezila maximálně podřadné postavení ve společnosti“.

Malý připomíná, že v antické společnosti měl otec (pater familias) absolutní právo nad životem a smrtí dětí, které se narodily. Protože otcové měli zájem především na mužských potomcích, narozená děvčátka, když jich bylo více než jedno, převážně zabíjeli. Křesťanství toto striktně zakazovalo, což nalezlo své vyjádření v legislativě na konci 4. století, kdy občanský zákoník odňal otci jeho právo zabít dítě. „Pernoudová to uvádí na straně 21 své knihy s odkazem na prameny, ať si to tam pan magistr ráčí najít,“ popíchl Hrdinu Malý.

Dále uvádí, že tzv. Lex Voconia z roku 169 před Kr. zakazoval ženě dědit velké statky. Teprve ve 3. století, tedy v době, kdy sice křesťanství bylo ještě krvavě pronásledováno, ale zároveň už mohutně rozšířeno a mělo jistý vliv na společnost, došlo k částečnému zlepšení postavení žen v tomto směru, avšak teprve občanský zákoník vydaný za křesťanské éry koncem 4. století umožnil ženě dědit rovnoprávně s muži a současně poskytl právní ochranu vdovám.

Již ve starověku existovaly nejen mužské, ale i ženské kláštery, první z nich již koncem 5. století založila sestra sv. Benedikta sv. Scholastika. Malý argumentuje, že v klášterech mohly získat ženy vysoký stupeň vzdělání, mnohé ženské kláštery byly na úrovni univerzit, stačí jen vzpomenout postavy polyhistorek sv. Hildegardy z Bingenu a Herrady z Landsbergu. První ženou univerzitní profesorkou v dějinách byla Trotulla di Ruggiero, bylinkářka a lékařka přednášející na univerzitě v Salernu už v 11. století pod patronací papežů.

Tomáš Akvinský a ženy

I mezi vdanými ženami žijícími v rodině bylo v křesťanském středověku mnoho vzdělaných – a nešlo jen o královny, stačí prý vzpomenout například básnířku Kristínu Pisánskou, Dhuodu s její Příručkou pro mého syna a jiné. Fakta v knize Pernoudové prý jasně vyvrací tvrzení Hrdiny.

Malý též poukazuje na to, že Hrdina neuvedl pramen, odkud uvádí dva misogynní citáty z děl sv. Ambrože a sv. Tomáše Akvinského, kde jsou ženy uváděny jako podřadné bytosti.

„Ať dělám, co dělám, nemohu tyto výroky u obou církevních učitelů nikde najít. Naopak znám od sv. Ambrože Tři knihy o panenství, kde vysoko vyzvedává ctnostnou ženu žijící v panenství a prohlašuje Pannu Marii za vzor opravdového ženství. A co se týká sv. Tomáše, tak je pravdou, že byl hodně závislý na Aristotelovi (pohanovi, který nepovažoval ženy za rovnoprávné s muži) a psal v Teologické Summě, že lidská duše vstupuje do ženského embrya později než do mužského, v čemž se mýlil (což mu ovšem nikterak neupírá velikost ´Andělského učitele´, omylný je každý), nicméně citát v tom znění, jak Hrdina uvádí, nikde nenalézám. Ostatně i kdyby se někde vyskytoval, tak sv. Tomáš, známý svým lpěním na katolické pravověrnosti, zcela určitě nezpochybňuje tradiční a neomylnou katolickou nauku o rovnoprávnosti ženy a muže před Bohem a o tom, že žena má stejně nesmrtelnou duši jako muž. Rovněž tak bychom u sv. Tomáše marně hledali jediný citát, který by vyzýval k zatlačení žen do postavení, které měly před křesťanstvím, to znamená méně důstojného a ponižujícího,“ zdůrazňuje Malý.

Malý uvádí, že díla sv. Řehoře Naziánského, Řehoře Nysského a z Dialogů sv. papeže Řehoře Velikého jsou plná vět o důstojnosti ženy jako panny, manželky a matky. Největší východní církevní otec starověku sv. Jana Zlatoústý zase napsal: „Manželský stav je ctihodný...“ (Dopis Theodorovi), „Žena je stejně svobodná a hodná téže úcty jako muž.....muži mají být rytíři, kteří jsou ochotni prolít krev pro Krista, pro své ženy a děti...“ (Homilie k listům sv. Pavla).

„To jsou ty ´podřadné´ a ´fakticky bezprávné´ ženy, o nichž píše Hrdina? Pokud má ovšem na mysli současnou ´rovnoprávnost´ v duchu genderové ideologie, která nerespektuje rozdílnost pohlaví a tím i roli muže a ženy, tak tuto ´rovnoprávnost´ Církev opravdu nepřinesla a nemíní přinést,“ zlobí se Malý.

Co to jsou v Katolické církvi odpustky doopravdy

Dalším jablkem sváru jsou křížové výpravy. Malého pobavila tato věta Hrdiny: „Radomír Malý dále předkládá tezi, že křižácké výpravy byly obrannými válkami před mohamedánskou agresí. Takový výrok bych možná očekával od večerního studenta katolické školy, ale ne od někoho, kdo se označuje za historika. Roku 1095 vyhlásil papež Urban II. první tzv. křížovou výpravu proti nevěřícím na východě. Každému, kdo přijme znamení kříže slíbil věčnou blaženost a navíc prominutí všech pozemských hříchů. Vrazi, lupiči, hazardní hráči, žoldáci, zkrachovalci, násilníci, všem bylo odpuštěno, nikoliv symbolicky, ale reálně.“

Malý potvrzuje, že papež Urban II. udělil účastníkům křížové výpravy odpustky. Ale vysvětluje z hlediska teologie, co to odpustky doopravdy jsou.

„Pokud se Hrdina domnívá, že odpustky znamenají odpuštění hříchů, tak projevuje katastrofální neznalost katolické nauky a neměl by psát o tom, čemu vůbec nerozumí. Odpuštění těžkých hříchů, mezi něž samozřejmě patří i ty, které Hrdina uvádí, lze dosáhnout pouze ve zpovědi, kdy kajícník tyto zločiny ústy vyzná, lituje jich a umíní si nadále se jich nedopouštět. S tím souvisí i povinnost náhrady způsobené škody, v případě, že jde o trestný čin podle zákona, tak jít se udat a trest si odpykat. Jiný způsob, jak dosáhnout odpuštění těžkých hříchů, nikdy neexistoval a neexistuje. Kdo se takto vyzpovídá a dosáhne odpuštění, zbývají mu ještě metafyzické takzvané časné tresty ve formě buď různých nemocí nebo trápení na tomto světě, nebo po smrti v očistci. Odpustky pak nejsou ničím jiným, než nějakým Církví doporučeným úkonem zbožnosti nebo dobročinnosti, jimiž lze tyto takzvané časné tresty smazat, odpustit. V případě křížových výprav to tedy znamenalo: Jestliže jste se vyzpovídali ze svých hříchů, dosáhli rozhřešení a nahradili všechny škody, které jste způsobili, tak účastí na těchto výpravách jsou vám odpuštěny časné tresty, které byste ještě měli za tyto vaše hříchy vytrpět. Kdo šel na křížovou výpravu bez zpovědi a měl duši zatíženou těžkým hříchem, tomu nebyly odpustky nic platné, tvrdit tedy, že ´všem´, tedy vrahům, násilníkům a tak dále, ´bylo odpuštěno, nikoliv symbolicky, ale reálně´, je holý nesmysl,“ vysvětluje katolickou nauku Malý.

Křížové výpravy byly jasně obrannými válkami

Malý dokomentuje, že křížové výpravy byly jasně obrannými válkami. A připomíná, že prvním vládcem, který je požadoval, byl nikoli katolický, nýbrž pravoslavný byzantský císař Alexios I. Komnen, jenž se obrátil na papeže s touto žádostí, protože muslimští Seldžukové, vládci Palestiny, neustále napadali jeho říši. Palestina byla v područí mohamedánů už od druhé poloviny 7. století - a žádný papež křížovou výpravu nepožadoval, protože arabští vládci se chovali ke křesťanské menšině a ke křesťanským poutníkům na svatá místa tolerantně.

Situace se však změnila, když Palestinu ovládli Seldžučtí Turci. Ti začali tamní křesťany věznit, týrat a prodávat do otroctví, křesťanské poutníky zajímat, v lepším případě prodávat do otroctví, potom je fyzicky mrzačit usekáváním končetin nebo přímo vraždit. To vše vylíčil na synodě v Clermontu roku 1095, kde byla I. křížová výprava vyhlášena, poustevník Petr z Amiensu. „Dokladů v dobových kronikách je spousta, například Fourthera ze Chartres, Chronicon Hierosolymitanum a další, jejich výčet uvádí Carl Buehlmeyer: Kirchengeschichte II, str. 196-7. „Křížové výpravy byly tedy obrannými válkami na záchranu života křesťanů a před muslimskou agresí do Byzance, potažmo dále do Evropy,“ píše Malý.

Historik Malý přiznává, že se křižáci dopustili mnohých neomluvitelných krutostí, například masakru civilního obyvatelstva při dobytí Jeruzaléma roku 1099. Jenže mnohem horších se dopouštěli Seldžukové, sultán Saladin, považovaný za nejmírnějšího, uspořádal např. pro svůj dvůr kratochvíli, spočívající v hromadné popravě křesťanských zajatců.

„Latinské Jeruzalémské království bylo vůči mohamedánům tolerantní,o čemž svědčí fakt, že když po opětném dobytí Jeruzaléma Turky byl katolický král Quido zajat, byly to především muslimské ženy, které plakaly a prosily sultána Saladina, aby jej nechal dále panovat. Mohamedáni během křižácké nadvlády nad Palestinou měli své mešity a mohli nerušeně praktikovat svůj kult, to vše se lze dočíst v dobových kronikách, jež rovněž uvádí ve velkém rozsahu Buehlmeyer,“ říká Malý.

Krutí kataři

Dále Malý vyvrací, co napsal Hrdina o válce katolíků proti heretickým katarům. O nich III. Lateránský koncil roku 1179 prohlásil: „...nešetří ani kostely, ani kláštery, neušetří ani vdovy, ani siroty, starce ani mladé lidi, neberou ohled na žádný věk ani pohlaví, ale po způsobu pohanů všechno ničí a pustoší...“

Malý píše, že ozbrojené bandy katarů, tzv. routiérs, táhly po jižní Francii, ničily kostely, vraždily duchovenstvo i prosté věřící, kteří se odmítli k nim připojit. Biskup v Limogés musel bránit město proti dvěma tisícům katarských vojáků, kataři vyhlazovali celá města a vesnice. Doklady uvádí do polštiny přeložená práce kanadského historika Jeana Clauda Dupuise W obronie czystości wiary.

Hrdina podle Malého zamlčuje známý fakt, že k vyhlášení křížové výpravy proti katarům sáhl papež Innocenc III. teprve poté, když kataři zavraždili papežského legáta Petra z Castelnovy, který k nim přijel v míru, aby diskusí je přivedl na pravou víru. „Papežové se plných 100 let snažili o obrácení katarů kázáním a teologickými rozhovory, leč marně,“ dodal historik Malý.

Je podle něho pravdou, že i katolické vojsko pod velením Šimona z Montfortu se dopustilo řady neomluvitelných krutostí, například v Béziersu. „Nicméně v historické literatuře je dostatečně známo, že výrok papežského legáta, cisterciáckého opata Arnauda ´Pobijte je všechny, však Bůh si své pozná...´, je legendou, vzniklou až na konci 14. století. Dozvíte se to v každé trochu objektivní příručce církevních dějin, ne pouze katolické. Naopak dobové zprávy z počátku 13. století vykreslují úplně jiný obraz opata Arnauda: byl to šlechetný a milosrdný muž, jenž se snažil zabránit krutostem Šimonových vojáků, odkazuji na Buehlmeyera, Dupuise a další historiky,“ píše Malý.

Krev katolíků na rukou jejich odpůrců

Malý odmítá, že by katolická církev a víra byla krvavá: „O čem to pan Hrdina mluví? Já nepopírám, že i katolíci se dopouštěli neomluvitelného násilí a krutostí na příslušnících jiných vyznání, ale fakta a čísla mluví v jejich prospěch a nikoli ve prospěch těch druhých. Na kongresu historiků o inkvizici roku 2000 bylo konstatováno odborníky všech konfesí i bezkonfesních, že počet obětí katolické inkvizice za období zhruba 500 let (od roku 1229 až do druhé poloviny 18. století) v celé Evropě činí zhruba dva až pět tisíc obětí, u španělské inkvizice pět až sedm tisíc obětí za dobu zhruba 300 let.“

Malý připomíná, že francouzské revoluční tribunály za Velké revoluce 1789-1799, považované za počátek svobody a lidských práv poslaly pod gilotinu 200-800 tisíc lidí, především katolíků, v krajině Vendée byla provedena první genocida v moderním slova smyslu – a to proti katolíkům pouze proto, poněvadž se nechtěli vzdát své víry, a to vše během pouhých dvou let. Uvádějí to nejen katoličtí, ale i nekatoličtí historikové, například Albert Soboul, Adolph Thiérs a jiní.

Známý světově ceněný žurnalista Vittorio Messori píše: „Všechno to, co praktikovala za války SS, bylo již dříve vykonáno ´demokraty´z Paříže: ze seškrabané kůže obyvatel Vendée se vyráběly boty pro úředníky, z jemnější kůže žen rukavičky. Ve Vendée došlo poprvé k uplatnění chemické zbraně, k použití jedovatých plynů a otrávené vody. Tehdejšími plynovými komorami byly lodě naplněné venkovany a kněžími, zavezené doprostřed řeky a potápěné....“

Pozdější počet obětí protikřesťanských nacistů a komunistů během pár desítek let pak jde do desítek milionů. „Kdo byl tedy krutější? Katolíci nebo osvícenští, nacističtí a komunističtí odpůrci Církve? Kdo chce tady co srovnávat?“ ptá se Malý.

Antická vzdělanost zachráněna Církví

Malý k dalším Hrdinovým tvrzením dále uvádí, že antické spisy se nedostaly do Evropy teprve prostřednictvím muslimských Arabů, kteří je prý zachránili, zatímco křesťané je ničili, jak tvrdí Hrdina, ale již sv. Augustin ve 4. století ve svých spisech Vyznání a O obci Boží hojně z antických autorů cituje, zejména z Platona a Plotina, zatímco Mohamed vystoupil až v 7. století.

Nejstarší opisy antických literárních památek pocházejí z klášterních skriptorií v Byzanci nebo ve Franské říši už ze 6. – 9. století, mohamedáni do Evropy přinesli až ve středověku znalost Aristotela. Karolinská renesance 8. století za vlády Karla Velikého pak znamenala přímo explozi opisování antických literárních děl v klášterech, papežové uchovávali ve svých depozitech díla výtvarného umění.

Svatá válka

„Podle Hrdiny je prý ´svatá válka´ ve smyslu agresivního napadení sousedů křesťanským, nikoli muslimským vynálezem, uvádí dokonce i sv. Augustin, jenž první tento termín použil. Ano, jenže v jaké souvislosti? Augustin to napsal ve spise Proti donatistům. Kdo to byli? Vraždící fanatikové, jejichž bandy, zv. circumcelliones, řádily v severní Africe. Augustin píše: ´Donatisté obcházeli s důtkami a kyji, aby ´obraceli´katolíky....Lid se děsil jejich pozdravu více než řevu lva. Koho se zmocnili, tomu vypíchali oči, nalili vápna a octa, a pak ho vrhli do ohně nebo srazili ze skály...´

Ještě horší svědectví vydává o tom očitý svědek donatistického řádění Optatus z Mileve. Na obranu životů nevinných katolíků se sv. Augustin dovolával zákroku světského ramene a pouze toto nazývá ´svatou válkou´. Marně bychom v jeho spisech hledali výzvy ke hlásání evangelia ´ohněm a mečem´, jak je tomu u mohamedánů.

Malý uvádí, že násilný křest Sasů Karlem Velikým se setkal s nesouhlasem církevních autorit, především učeného mnicha Alkuina, což dokládá opět Buehlmeyer. „Sasové však byli divokým válečnickým kmenem, jenž vojensky napadal Franskou říši, pustošil, vraždil a plenil,“ dodal.

Aztékové praktikovali lidské oběti a za živa lidem vyřezávali srdce

„Co se týká latinskoamerických kultur, tak Španělé po svém příjezdu byli zděšeni krvavými oběťmi, které Aztékové přinášeli svým bohům, kdy dětem byla zaživa vyřezávána srdce z těla a házena do ohně. To je vedlo k pochybnostem, jestli to jsou vůbec lidé, proto ty krutosti Cortéze a Pizzara. V zájmu objektivity je ale nutno říci, že církevní autority, především řeholní řády a osobnosti typu Las Casase a Montesinose domorodce hájily a dosáhly nakonec u španělského dvora ve 30. letech 16. století dekretu zrovnoprávňujícího indiány se španělskými přistěhovalci, což umožnilo vzájemné sňatky a vznik dnešních latinskoamerických národů. Současně byly zakázány veškeré krutosti vůči domorodcům, což potvrdil i papež Pavel III. zvláštním dekretem a mnozí jeho následovníci to opakovali,“ říká Malý.

Na závěr Malý citoval slova belgického profesora historie Leona Moulina, jenž není katolík, nýbrž agnostik, na adresu dnešních katolíků: „Poslouchejte toho starého nevěrce, který ví, co říká. Mistrovské protikřesťanské propagandě se podařilo vytvořit u křesťanů, zvláště u katolíků, falešné povědomí, ovládané neklidem, ne-li přímo studem, kvůli vlastní minulosti. Neustálým mediálním tlakem od reformace až do našich časů vás přesvědčili, že jste zodpovědni za téměř všechno zlo na světě. Zparalyzovali vás do pozice masochistické sebekritiky, aby zneutralizovali kritiku těch, kteří zaujali vaše místo....A vy jste dovolili, aby za všechno, dokonce i za to vylhané, obviňovali vás....Vy, neznající svou minulost, jste tomu začali věřit, a dokonce jim v této lži pomáhat, zatímco já, agnostik, ale také historik snažící se být vždycky objektivní, vám říkám, že se tomu máte ve jménu pravdy postavit. Ve skutečnosti totiž je většina obvinění nepravdivá. A jestli přece jenom některé má jakési opodstatnění, tak v průběhu dvou tisíciletí křesťanství jednoznačně převládají světla nad stíny...“ (citováni dle Vittorio Messori: Czarne karty Kościola, Katowice 1998, str. 11-12).

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.