V botičkách od Diora. Perem Jiřího Paroubka?

12.12.2010 15:54

RECENZE ParlamentníListy.cz již přinesly mnoho článků o nové knize Petry Paroubkové. Také proto jsme se rozhodli podívat se podrobněji na titul samotný. Ovšem bez jakékoli obsahové ambice. V této recenzi půjde čistě o formu.

V botičkách od Diora. Perem Jiřího Paroubka?
reklama
"A tak máme ji tady druhej den a zatím moc nejde," svěřila se jedna z prodavaček, když jsem si v sobotu odpoledne do knihkupectví pro knihu Petry Paroubkové jel. Do redakce, jak to bývá u jiných politických publikací železným pravidlem, kniha nedorazila. Dvě stě korun proto putovalo na konto vydavatele. Recenzi dělím na tři části - grafickou formu, obsah a styl.

Grafická forma

Je až s podivem, že červený střevíc na obálce knihy zabírá několikrát větší prostor, než jaký má autorka, žena bývalého předsedy ČSSD Jiřího Paroubka, Petra Paroubková. Rudý tón však jasně hovoří o mírně bulvárním pojetí, ačkoli zde musím uznat, že červená barva je na titulkách používána často, je totiž výrazná. Z posledních titulů se mi vybavuje hlavně "Klaus" od Jiřího Peheho či "Interviewer" od Karla Hvížďaly. Obě úvodní stránky jsou taktéž zality červení. Oproti Paroubkové samozřejmě nejde o křiklavé barvy v lesklých tónech.

VYBÍRÁME Z KNIHY:

Na lemech obálky se nachází krátká glosa od Jiřího Paroubka a znovu Petra Paroubková, takové krátké summary a její fotografie se psem. Milé. Neurazí to. Za největší chybu v textu, co se grafické stránky týká, považuji mix černobílých a skutečně nehezkých fotografií spolu s klasickou foto-přílohou rozkládající se na šestnácti stranách. Když jsem četl text poprvé, myslel jsem, že jde o mou záložku, na kterou jsem během čtení zapomněl. Spletl jsem se.

Bez jakýchkoli souvislostí na mě zíraly fotografie bez uvedení zdroje a mírně doplňující text. Mně osobně se podobné věci nelíbí, přijdou mi zbytečné. Stejně tak za graficky špatné považuji časté vsuvky citací z jiných médií. Dalo se postupovat formou klasických odkazů a celou citaci připojit na závěr knihy.

Bývá tomu sice zvykem pouze u odbornějších titulů, ovšem musím uznat, že takové jsem čekal ambice od Petry Paroubkové. Její paměť je údajně velmi dobrá, což dokazuje taky fakt, že překládá z angličtiny, novořečtiny a ruštiny. Autorka však sune své postoje, paměti, vedle sebe s citacemi materiálů v médiích. Pokud knihu letmo prolétnete někde v knihkupectví anebo knihovně, zprvu vám vůbec nedojde, oč jde. Text samotný ovšem dýchá, sazba pasuje a žádné výrazné chyby grafici neudělali.

Obsah a styl

Ten asi zajímá všechny nejvíc. O kom se vlastně píše, kdo je ten zlořád, kdo je naopak ten, kdo Paroubka podpořil či podrazil, kdo mu pomohl, kdo ho zradil, kdo ho potěšil. Dochází vám, co jsem právě napsal? Možná ještě ne, budu tedy pokračovat. Kdo jsou ti mocní v zákulisí, s nimiž se Jiří Paroubek potkal, utkal, minul? Kdo jsou to ti lobbisté, volební manažeři a matadoři, s nimiž Paroubek spolupracoval, anebo válčil? Počítám, že už jste doma. Ano.

Pokud by se titul nesl v duchu vzpomínek ze zákulisí světa Jiřího Paroubka, a to perem jeho ženy, všechno je v pořádku. Ale mně osobně přišlo, a to jsem muž, že některé pasáže zkrátka a dobře žena psát nemohla. Neříkám, že jsem přecitlivělý, ale přeci jen, jeden menší důkaz o tom, jak by mohla žena uvažovat, ale neuvažuje, mám.

Jde o pasáž, v níž se popisuje konec Jiřího Paroubka v Lidovém domě. Letošní volby sice ČSSD vyhrála, avšak náskok nebyl natolik výrazný, aby mohla sestavit levicovou vládu s jakoukoli většinou. Paroubek tehdy legendárně nastoupil před novináře s manželkou Petrou a oznámil celému národu, že končí. Radost? Zklamání? Úleva? Je to vcelku jedno.

Pokud bych byl žena předsedy ČSSD, všímala bych si asi toho, jak mě bolela hlava, jak se manžel potil, jak byl naštvaný, jak se drbal na břiše (nebo jinde). Asi bych se nebála říct, že toho a toho poslal do prdele. Ano, sprostě, bulvárně, nemístně. Ale tak, jak to šlo, jak se daly věci do pohybu a jak jsem jim schopen uvěřit. Jenže k tomu nedošlo a Paroubková celou událost popsala tak, jak mi to připadá absolutně nevěrohodné, přebásněné a x krát upravené. Posuďte sami.

"Byli tam Hašek, Urban, Škromach, Havel, Vyvadil, Zaorálek, Onderka, Sobotka. Kromě vedení ještě Vyvadil, Havlíček, Tvrdík. Vyjmenovala jsem je tak, jak seděli proti směru hodinových ručiček směrem kde mne k Jirkovi."

Tak takhle si žena premiéra pamatuje, co se stalo během v podstatě nejvyhrocenější chvíle dosavadní kariéry Jiřího Paroubka? Tomu se mi prostě nechce věřit. Kde jsou přídavná jména, kde je pot, kde je vztek, kde jsou emoce, které jsou každé, absolutně každé ženě vlastní? Nikde. A tím nekončím.


Řečí barev:


"Jiří Paroubek," tak začíná hned další odstavec, "stručně shrnul výsledky voleb, analyzoval důvody a sdělil, že na tiskové konferenci oznámí svou rezignaci." Ne, tomu prostě nemůžu uvěřit, že takto střídmě a racionálně všechno probíhalo. Ačkoli jsem na místě nebyl, nejsem patologický případ, abych si nedokázal připustit jistou formu empatie a vžít se do pozice Paroubkové.

Podobných pasáží jsou v knize stovky, ne desítky, ale stovky. Znovu musím zopakovat, že mi to celé přijde jako z pera muže, ne ženy. A navíc ta přídavná jména. Skutečně mi tam chybí popisy atmosféry, nálady, hádek, úskalí, podrazů. Nevěřím tomu, že žena tohle necítí, nevnímá, že žena tohle nevidí. Smrsknout pak celou rezignaci do útoku na socialistu Starce, který prý vykřikl: "Konečně ta kurva Paroubek končí," mi přijde laciné. Ale třeba se to tak stalo. Jen mi to přijde málo uvěřitelné.

V souvislosti s obsahem ještě jeden postřeh, který mě bouchnul do očí. Před několika dny byl Jiří Paroubek hostem Hyde parku České televize. Řeč byla mimo jiné o Martinovi Pecinovi.

Paroubek, a teď budu přesně citovat, řekl následující: "Pecina? To byl vynikající úředník a hodil by se například na nějakého hospodářského ministra, ale ne do čela strany."

Petra Paroubková, strana 159 a znovu Martin Pecina. Popis se vešel do této věty: "Martin Pecina byl dobrým úředníkem." Znovu, jako ten legendární nevěřící Tomáš, nemůžu uvěřit tomu, že by Petra Paroubková při charakterizaci muže použila tato slova. Žena by použila popis jeho oblečení, kravaty, špinavých bot, neostříhaných nehtů, zarostlého krku a bůh ví, čeho dalšího. Petra Paroubková však uvedla, že byl vynikající úředník. Stejně jako její muž. Asi shoda náhod.

Za zmínku stojí i úvodník vydavatele, protože jsem to nikdy předtím neviděl. Budu citovat: "Rozhodl jsem se neumožnit do Petřina textu žádný jiný než korektorský zásah, a i ten jen tím nejcitlivějším způsobem. Nechávám tento text politologům a literárním teoretikům budoucích generací jako co možná nejsyrovější výpověď o živočišném vzrušení z prohry. Martin Feldek." Nevěřím. Že by v politice, kde se bazíruje na každé větě, nikdo z okolí nevstupoval do textu? Prostě tomu nevěřím.

Styl psaní Petry Paroubkové je věrohodný. Znovu upozorňuji, že nehodnotím obsah, ale styl psaní, tedy slova, věty, odstavce, celé pasáže a kapitoly. Je vidět, že kniha byla sepsána jednou rukou, jedním perem. Věty jsou většinou krátké, stručné a jasné. Souvětí nejsou rozvitá a slovosled bývá pravidelný. Dokonce i časté narážky mají formu, a to formu dodatku. Dvě ukázky jednoho stylu:

"Nakonec ji objevila a dala jí pěkně zabrat, tolik ji pronásledovala..."
"Dnes lituji, že jsem to neudělala. To by zíral, srab jeden."

Závěrem

Víc se ke stylu doplnit nedá, je obstojný. Jak se podobná věc měří? Jednoduše - čtením. Jsou knihy, kde na konci věty zapomenete, jak začínala. A jsou knihy (toto je zářný příklad), kde nemusíte moc uvažovat, jen letíte zleva doprava a už jste na konci. To se v podstatě stalo i mně. Těch sto šedesát stran jsem přečetl dvakrát. Dokonce jsem si dělal poznámky na bílá místa na stránkách. Na začátku jsem použil červenou a zelenou fixu, abych se líp zorientoval. Ale nakonec to nebylo třeba. Nehodnotím váhu slov a ani popsaných událostí, neřeším jména a činy, je to zbytečné. Paroubkové kniha měla zřejmě jediný cíl, tím bylo vyvolat diskusi a to určitě vyšlo.

Já jen musím říct, že neuvěřím, že celou knihu psala Petra Paroubková.

Mé pochybnosti šly obejít jediným krokem na obálce knihy. Právě tam stačilo dopsat dvě slova - Jiří Paroubek. Celý název by pak nezněl: "Petra Paroubková: V botičkách od Diora," ale: "Jiří Paroubek, Petra Paroubková: V botičkách od Diora". Pak už bych žádný problém s formální stránkou věci neměl.

První reakce na knihu:

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Tomáš A. Nový
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

SZPI k novele zákona o potravinách, která mj. řeší dozorové kompetence v restauracích

15:06 SZPI k novele zákona o potravinách, která mj. řeší dozorové kompetence v restauracích

Státní zemědělská a potravinářská inspekce (SZPI) podporuje pozměňovací návrh k novele zákona o potr…