„Písničkář by měl spíš zpívat než kecat,“ řekl hned na úvod, ale přesto zahájil slovní výklad. Nekritický obdiv vůči komukoliv je podle něj už z principu nezdravý. „Jsme lidé, lidé dělají chyby, a lidé, kteří dělají velké věci, často dělají velké chyby. Důležité je, aby ty velké věci převýšily to, co se vám nepovede.“
Jenže někdo to podle něj má jinak. Někdo dostane pytel talentu a stejně ho promrhá. A Horváth zcela jasně míří na Jaromíra Nohavicu slovy: „To se nestalo teď v Kremlu. To je dlouhý smutný příběh jednoho slabocha, který lhal úplně všem a myslel, že všechny obelže.“
Pak se naklonil do kamery a jakoby šeptem dodal: „Já myslím, že by si Mirek z té Moskvy místo té medaile radši přivezl ty kompro složky, co tam na něj mají.“
A pak hlasitěji dodal: „To už tak je, s ďáblem se karty nehrají.“ A pak už ohlásil píseň s názvem Ono to nechtělo.
Začal o tom, jak v Ostravě zpíval písně od Kryla a celé náměstí „dýchalo tu pravdu“. A pak prý vše zkazil jakýsi místní domorodec, který na něj houkl: „Synku, včil od Nohavicy.“ Písničkář Horváth s dramaticky zkrouceným obličejem líčí, jak vážně chtěl zazpívat něco od Jaromíra Nohavicy, ale „ono to nechtělo“.
Fotogalerie: - Krameriova cena
Následuje refrén s několika rýmovanými variacemi na slova „hej, hrej, nebuď zlej a nekecej“.
Pak se zpěvák na videu vrátí k líčení odpoledne na ostravském náměstí. Vysvětlí nám, že ostravští diváci mu v podstatně vyhrožovali, dokonce zazní, že si „má dát pozor“. Ale statečný Horváth reaguje po svém: „Což o to, Kometu bych jistě zvládl hravě, leč v přemetu jsem nikdy nebyl nej,“ odpovídá požadavku na zahrání Nohavicy.
Za to prý sklidil „výčitek a urážek jak máku“ a posílali jej „do Práglu“. Takže se následně pochlubí, že Kryla pak zpíval „dojatýmu Staromáku“, což prý vždycky chtěl.
Jenže ani v Praze vše neprobíhalo optimálně. V jedné písni se totiž prý otřel „o Václava“. Tím je nejspíš míněn exprezident Havel, protože důsledkem bylo, že „proti mně tu stojí celá Praha“. A té umělec opět odpovídá „ono to nechtělo“. A opět následuje refrén s rýmy hej, hrej, zlej a nekecej“.
V Praze mu prý natvrdo řekli: „Hele, my tu máme Vaška rádi.“ A ať s tímhle jde „k čertu“.
„Nu což, když myslíte, tak zpívat budu peklu,“ reaguje Ziggy Horváth. A je prý velmi zvědav, jestli tam čert taky bude tak nedůtklivý, aby ho hned po první kritice vyrazil.
Ačkoliv v písni „naložil“ Ostravě i Praze, v diskusi pod příspěvkem se opět věnoval výhradně „slabochovi, který lhal všem“. Respektive ruskému prezidentu Putinovi, od kterého medaili převzal. „Putin má na rukou krev nevinných, odvážných demokratů Ruska,“ vysvětloval. A nyní už má prý krev na ruce i Nohavica, protože si „tiskl pravicí s vrahem“.
Tentokrát se podle Horvátha musíme tomuto bratření s kremelským vrahem kategoricky postavit. „Je to další zkouška, ve které když neobstojíme, budou následovat horší a horší... Až budeme opět v zóně zaostalosti a bezpráví,“ hrozí.
Šel po špatné cestě, až došel do Kremlu...
Téma rozdělení republiky na „Nohavicovu Ostravu“ a „Havlovu Prahu“ rozvinul i na Aktuálně.cz komentátor Luděk Navara. Místo Václava Havla dal do opozice proti Nohavicovi písničkáře Jaroslava Hutku. Oba hudebníci podle něj reprezentují dvě tváře české společnosti.
Hutka si podobně jako Kryl vybral „život v souladu se svým svědomím“ a platil za něj emigrantským smutkem a izolací. Nohavica se rozhodl „zůstat v systému“ a musel v něm nějak vyžít. „Měl to nesmírně těžké, protože chtěl současně zpívat; proč se tedy divit, že si osvojil ten dvojí přístup, tu dvojakost vypěstovanou režimem,“ píše Navara.
Pak ale Nohavicu stírá slovy, že „kdo příliš dlouho kráčí po špatných cestách, jde po nich až do konce“. Tato špatná cesta vedla do Kremlu a k medaili převzaté od Vladimíra Putina. Následuje rozbor, podle kterého je Nohavica tribunem těch, kteří nedokázali pochopit svobodu a obrátit se na Západ. Ten reprezentuje Jaroslav Hutka.
Ten by měl být z Navarova textu potěšen, přesto na Facebooku poznamenává: „Tohle komentovat nebudu.“
Místo toho začal vykládat, jak nahý u francouzské řeky vymyslel základ písně Udavač z Těšína, kterou zúčtoval s kolegou Nohavicou. V diskusi pod příspěvkem pak tvrdil, že „Udavač vznikl volně a jaksi i radostně a spíš jako soukromé sdělení mezi dvěma písničkáři. Jediná nahrávka existuje ta amatérská z mého obýváku na melodii Vladimíra Veita“. Neměl prý zájem ji jakkoliv šířit, ale téma Nohavicova práskání bylo mezi lidmi tak silné, že si píseň okamžitě osvojili. „Halt jsem se příšerně přesně trefil a ani jsem nemířil,“ dodal.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jakub Vosáhlo
