O prezidentském kandidátovi generálu Petru Pavlovi se toho hodně řeklo, protože i on už toho hodně řekl. To nezaujatého pozorovatele inspiruje k pokusu reflektovat generálovo působení právě z onoho nejatraktivnějšího úhlu pohledu, totiž zpravodajského. Jak to, že on jako vycvičený zpravodajec tolik mluví – nota bene takové dost podivné věci, a ještě k tomu jednou čehý, podruhé hot?

Těžko pominout, jak mlží o svém zpravodajském výcviku. Generál Andor Šándor to řekl na férovku, protože prošel stejným kurzem, a neubylo ho – naopak, má mezi odborníky velký respekt. Nešlo totiž o školu pro „výsadkáře průzkumníky“, a o kurz pro diplomaty už nešlo ani omylem. Šlo o přípravu operativních pracovníků vojenské rozvědky.

Zde generál Pavel nectí jednu ze zásad dobrého zpravodajce. Ten sice musí umět „prekabátit“ kohokoliv kdekoliv a kdykoliv, ale své službě a své vládě musí říkat pravdu. Jinak zpravodajská služba ztrácí smysl; od přikrašlování tu je totiž zahraniční (diplomatická) služba, to si můžeme přiznat zcela otevřeně. A když generál Pavel hovoří k veřejnosti, měl by o tajných věcech pomlčet, a o tom, o čem hovořit může, by měl říci pravdu.

Zázračný vzestup

Druhou zajímavostí jsou okolnosti, za nichž byl přijat do zpravodajského kursu. 19. května 1988 se vyjádřili k „Návrhu na kádrové opatření s vojákem z povolání“ (zařazení do zpravodajského kurzu Generálního štábu ČSLA) jeho nejbližší nadřízení takto: