„Rasismus je náš denní chleba. Na ulici, v obchodě, u lékaře nebo psychologa. Co si myslet o učitelce ve školce, která začne šikanovat tříleté dítě poté, co se dozví, že není z Jižní Ameriky, ale z Klokánku? O učitelce, která první den školy nechá všechny děti podepsat na tabuli, jen to naše ne? Dítě, které jediné ze třídy umí kromě české také anglickou abecedu? Co říct o majiteli soukromé školy, který nám navrhne, abychom nastoupili do dubna ‚na zkoušku‘, protože je zřejmé, že ‚budou problémy‘? S holčičkou, která si nejraději ze všeho pouští anglické programy a opisuje anglické názvy? Která se těšila do školy jako málokdo a ptala se, jestli bude i o víkendu? A která je skvělá malířka a tanečnice, se srdcem na pravém místě?“ poznamenala Le Fay, vlastním jménem Elšíková.
Fotogalerie: - Paříž bez uprchlíků
Podle jejích slov existuje dvojí rasismus. „Veřejný, který zastupuje například Zeman, a o tom nemluvím, protože je mi z něj na blití,“ řekla rázně. Druhý rasismus, podle ní podprahový, částečně nevědomý, nasátý zřejmě s mateřským mlékem.
„Rasismus, který říká, že ti, co nejsou dost světlí, jsou automaticky hloupější, problémovější, hlučnější, méně úspěšní a celkově můžou být rádi, když je ostatní nechají být. Běda ale těm, kdo by se chtěli povyšovat a mít stejná práva (místo ve škole, práci, peníze) jako ostatní,“ poznamenala Le Fay.
„Úplně běžně nám lidé chválí dítě a ve druhé větě jedním dechem zmíní historku o nájemnících, kteří po sobě nechali ‚bordel jak po cigánech‘. Zvou naši dceru k sobě domů a mezi řečí vyprávějí vtipy o lokalitách, kam není radno kvůli ‚nepřizpůsobivým‘ chodit. Obdivují Tulinu a vzápětí zmiňují hrůzostrašné historky o ‚smradech‘. Je to pořád dokola. Je to úmorné. Člověk s tím nemůže pořád bojovat nebo někoho vychovávat, protože by se zbláznil. Automaticky se uzavírá do své bubliny, mezi rodinu a přátele, kteří nic takového neříkají. Je mi líto těch dětí, které se nemůžou bránit a nemají zastání,“ uzavřela.
Celý příspěvek Moniky Le Fay:
Nějaká tmavá holčička byla ve škole šikanovaná a pokusila se o sebevraždu.
Rasismus je náš denní chleba. Na ulici, v obchodě, u lékaře, nebo psychologa. Co si myslet o učitelce ve školce která začne šikanovat tříleté dítě poté co se dozví, že není z Jižní Ameriky, ale z Klokánku? O učitelce, která první den školy nechá všechny děti podepsat na tabuli, jen to naše ne? Dítě, které jediné ze třídy umí kromě české také anglickou abecedu? Co říct o majiteli soukromé školy, který nám navrhne, abychom nastoupili do dubna "na zkoušku", protože je zřejmé, že "budou problémy"? S holčičkou, která si nejraději ze všeho pouští anglické programy a opisuje anglické názvy? Která se těšila do školy jako málokdo a ptala se, jestli bude i o víkendu? A která je skvělá malířka a tanečnice, se srdcem na pravém místě?
Existuje rasismus dvojí. Veřejný, který zastupuje například Zeman, a o tom nemluvím, protože je mi z něj na blití. Pak je ale rasismus druhý. Podprahový, částečně nevědomý, nasátý zřejmě s mateřským mlékem. Rasismus, který říká, že ti co nejsou dost světlí, jsou automaticky hloupější, problémovější, hlučnější, méně úspěšní a celkově můžou být rádi, když je ostatní nechají být. Běda ale těm, kdo by se chtěli povyšovat a mít stejná práva (místo ve škole, práci, peníze) jako ostatní.
Úplně běžně nám lidé chválí dítě a v druhé větě jedním dechem zmíní historku o nájemnících, kteří po sobě nechali "bordel jak po Cigánech".
Zvou naši dceru k sobě domů a mezi řečí vypráví vtipy o lokalitách, kam není radno kvůli "nepřizpůsobivým" chodit.
Obdivují Tulinu a vzápětí zmiňují hrůzostrašné historky o "smradech".
Je to pořád dokola. Je to úmorné. Člověk s tím nemůže pořád bojovat, nebo někoho vychovávat, protože by se zbláznil. Automaticky se uzavírá do své bubliny, mezi rodinu a přátele, kteří nic takového neříkají.
Je mi líto těch dětí, které se nemůžou bránit a nemají zastání.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vef
