„Šlo to klidnou cestou,“ oddechl si starý mocnář František Josef I. při trůnní řeči, když hovořil o anexi Bosny a Hercegoviny. Rakousko-Uhersko si tím polepšilo o nevelké území, kde se však později rodila první světová válka. Stalo se před sto deseti lety...

Rakouská akce

„Rakousko-Uhersko v koncertu mocných už dávno nehrálo první housle. Bývalo světovou velmocí po napoleonských válkách, ale už v roce 1848 ho Rusové museli vojensky zachránit před maďarským povstáním. Prohrálo s Francií a Piemontem v bitvě u Solferina a ztratilo v té válce Lombardii. Podlehlo Prusům a přišlo o vliv v Německu. Klesalo pořád níž a níž. Ve Vídni se proto zamýšleli, co dělat, aby se Rakousko-Uhersko vrátilo mezi velmoci. Uvadající velmoc napře vždycky síly tam, kde cítí nejmenší odpor. Na východě říše bylo Rusko, na západě Německo, takže na jih. Klíčovou zájmovou oblastí zahraniční politiky Rakouska-Uherska se tak stal Balkán,“ rozebírá situaci historický publicista Zdeněk Čech, jenž anexi Bosny a Hercegoviny věnoval podstatnou část jedné z kapitol své nové knihy Potlučený lev.

Bosna s Hercegovinou byla tehdy politický útvar značně podivný. Patřila sice Turecku, nicméně z rozhodnutí Berlínského kongresu (1878) vykonávalo exekutivní moc na jejím území Rakousko-Uhersko, přesněji řečeno jeho ministerstvo financí. Když rakouská armáda zahájila v roce 1878 okupaci Bosny, vedly se na některých místech tuhé boje. Místní muslimové se postavili na odpor například ve městě Maglaji. Čeští vojáci, kteří tam tenkrát bojovali, označili tudíž ozbrojenou vřavu výrazem maglajz, což navždy obohatilo český slangový slovník. V Bosně a Hercegovině zavládl potom vcelku snesitelný okupační režim, který nahradil osmanský středověk. A nový vídeňský ministr zahraničních věcí Alois Lexa von Aehrenthal, ambiciózní pán, byl v roce 1908 hlavním strůjcem anexe tohoto území a následné „anekční krize“.