Zřetelné stopy peněz. Zbořil o tom, jak končí války. Ta světová, i ukrajinská

Pane doktore, svět oslavil výročí konce války. My jsme se již předem věnovali tomu, jak si asi z historických faktů a souvislostí kdo začne dělat PR s ohledem na současná témata. Došlo na vaše obavy?

Ano, a bylo to ještě podivnější, než jsem si původně myslel. Ale abychom nebyli příliš přecitlivělí. Při obecně se snižující míře vzdělanosti a raketově rostoucí ignorance bychom se neměli divit. Myslím si, že je třeba vážit si alespoň těch několika málo historiků, kteří byli připuštěni alespoň do ČT a sem tam se objevili i někde jinde, že nepodlehli tlaku pokleslých nedouků, kteří, předpokládám, že z hlouposti, ale neopomíjejme, že u některých arivistů šlo i o záměr, uhájili alespoň ta nejzákladnější historická fakta před náporem lživé ignorance.

Obrazové zpracování Pražského povstání, osvobození Prahy a některých jiných míst v bývalém Protektorátu bylo na vysoké úrovni podobně jako faktografie protiněmeckého odboje počínaje rokem 1939.

Zajímavé je, že všeobecně bude za počátek války v Evropě už zřejmě na věky připomínáno jen přepadení Polska německou armádou 1. září 1939, vypovězení války Francií a Velkou Británií o tři dny později Německu a zahájení vojenských operací na východě Polska 17. září. Zřejmě z politických důvodů se nepřipomíná vojenská akce německé armády 15. září 1939 na území Československa. I když jsme tentokrát s úctou vzpomínali na zahájení odboje Obranou národa pod velením generála Bílého, nějak nám vypadl důraz na skutečnost, že odboj byl pro velkou část statečných občanů Československa zahájením druhé světové války. A těch padlých byly hned tehdy desítky i proto, že německé vojenské akce využilo také Polsko a Maďarsko k realizaci svých představ o změně hranic ve střední Evropě. Vlastně ruku v ruce s Hitlerovým přáním „Dneska Evropa, zítra celý svět!“

Jen s tímto faktem zahájení války na území Československa by bylo možné propagandisticky zpracovat podobně, jako dnes pracují, nikoliv historici, ale historičtí ideologové, s událostmi konce druhé světové války v Evropě. Mnozí z nich sice uznávají, že válka ještě pokračovala v Tichomoří, ale zapomněli, že v té vzdálenější části světa válka teprve začínala. Právě tam, kam se chtěli vracet armády bývalých evropských koloniálních velmocí v podivně nám dnes znějící symbióze Velká Británie, Francie, Nizozemsko, Spojené státy... A proti tomu stály Čína, Francouzská Indočína, Nizozemská východní Indie a Indie, které dodnes nechceme uznat její domácí název Bharát.

Europoslanec Zdechovský spolu s kolegyní Nerudovou a s kolegou Farským chtějí zakázat komunistické symboly a rovnou též písmeno Z coby symbol souhlasu s ruským postupem na Ukrajině. Co si o tom myslet?

Myslím, že už jsme se nejednou bavili o obrazoborectví, které je, podle mého názoru, projevem radikální dezorientace v politických i kulturních dějinách. Činí tak s posedlostí sobě vlastní vždy lidé, kteří si nejsou jisti s tím, co jsou anebo čím by měli být, a tak bojují se svými stíny. A neuvědomují si, že je tím činí veřejně známými. Český zlozvyk přejmenovávání náměstí v dobré i zlé víře je pověstný, ale není ve světě ojedinělý. Nedávné, dnes snad už zase zapomenuté, obrazoborectví na amerických univerzitách je toho dobrým příkladem.

Snad jsou všichni tři vámi jmenovaní vedeni spravedlivými úmysly, ale zřejmě si neuvědomují, jak jejich nevážnost vyvolává opačné efekty, než které snad v dobré víře zamýšleli. Kdo ví, jak ta ukrajinská akce skončí, a byla by škoda, kdyby tak vážně nevážní koryfejové české politiky skončili jako ten pověstný Škrhola v říkance Jiřího Suchého, který šel zabít vosu na nose krále. Nejen že se mu to podařilo, ale „…nebylo jen po vose, ale i po králi!“ Z toho prý plyne poučení, některé věci raději řešte rukou mávnutím.

Na druhé straně uznávám, že je to dobrý nápad do dnešní rozbouřené doby, který dodá mnohým méněcenným sebevědomí. I když je to cesta do míst, která by mohla také někdy zůstat před očima veřejnosti ukrytá.

Válčící strany na Ukrajině se začaly navzájem fackovat návrhy na mírová jednání. Ďábel je samozřejmě skryt v detailu. Zelenskyj a jeho přátelé z Evropy podmiňují jednání příměřím, Putin to odmítá a Trump nakonec Zelenskému pokynul, ať se s Putinem sejde. Co to je za hry, dle vás?

Vypadá to nadějně. Takto končí všechny malé a někdy i velké války. Nejde všechno válčení uzavřít Vídeňským kongresem, na kterém se „tančil valčík“, a také formátování světového pořádku podle diktátu Teherán, Jalta, Postupim není a asi nebude běžné. Vice bychom se možná mohli nechat inspirovat příklady Korea, Izrael, Vietnam, Afghánistán. Každý z nich je dobrým vzorem toho, jak se počítají nejen válečné škody a lidské oběti, ale také kdo na tom všem zbohatl a ještě dlouho bohatnout bude. A co vlastně můžeme vědět o tom, zda Putin a Trump, natož Zelenskyj et al., „hrají první ligu“? Ten shluk podivných událostí posledních týdnů vůbec nemusí být tak náhodný, jak vypadá za zavřenými dveřmi finančního světa Vatikánu nebo za branami čínského Zakázaného města.

Neuvažujme příliš o skupinách ochotných, neochotných a zmatených, ty jsou už dávno z kola venku. Podobně jako my. Ale snažme se pochopit, proč jsou tak zřetelné „stopy peněz“ a zda se ten chod světa neřídí jen odněkud z vesmíru, ale dokonce z vlastní vůle. Jsou to hry her, možná jen ty s nulovým součtem.

Putin a další ruští představitelé tvrdí, že chtějí jednat i o „základních příčinách konfliktu“. Jaké to podle vás jsou?

To je dobrá věta, která bude pomáhat udržovat tu námi zmíněnou hru her donekonečna. Každý diplomat, natož pak student mezinárodní politiky a vztahů ví, že po určité době se věci tak mění, že málokdo ví, co bylo „základní příčinou“ dokonce před několika lety. I ten ukrajinský příběh je toho dobrým příkladem. Je to taková naše „tak trochu“ válka třicetiletá. Nejprve šlo o víru a ideje, potom o peníze a majetky, a nakonec se loupilo a vraždilo. A kdo měl ruce, ten se pral! Jak to dopadne si mnozí myslí, že už vědí. Ať to bude tak nebo jinak, vždy se ta základní příčina najde, i kdybychom ji hledali někde na odpadové skládce svých nadějí.

Habemus Papam, slyšeli jsme pozdě ve čtvrtek. Jako katolík jsem měl upřímnou radost, pak jsem se nicméně začetl do minulých názorů nového papeže Lva XIV. Měl jsem nejednoznačný pocit, nicméně konzervativně orientovaní přátelé vidí „nadějné náznaky“. Co vy?

Ten první den radosti „máme papeže“ byl tak plný neupřímnosti, že jsem si myslel, jako by se stalo něco neobvyklého. Je pravda, že těch několik vět, které nám byly dány k dispozici (a to ještě nevíme, jak byly literárně upraveny) byly od skutečnosti nás spíše oddalujících, než přibližujících. Předpokládám, že to nebylo proto, aby nikdo nepropagoval trumpovské America first! i ve Vatikánu, ale jakási mírná nejistota byla zřejmá i u tak obratného předřečníka jako je Tomáš Halík. Zřejmě se ale ani mnozí z církevních autorit nedokázali ubránit tomu, že zapomínali projevovat „úctu ke slovu“ a vyprazdňovali je spíše církevní služebností než zbožnosti v sobě samých.

Kdybych to chtěl vyjádřit v této naší krátké poznámce, ohlasy na první věty o nové industrializaci, o zachování důstojného míru pro všechny a tvrzení, že Bůh nás miluje, byly ve světě, který už dávno ví, že „Bůh si zakryl tvář“, až příliš odvážné.