Na úvod organizátoři pustili některé úryvky z vysílání Československého rozhlasu 21. srpna 1968.
Alena Štěpánová pak přečetla vzpomínku pamětnice Anny Vachové, soudkyně trestního soudu, které v roce 1968 bylo 36 let a byla soudkyní Krajského soudu v Ústí nad Labem. „V lednu 1968 se odvaha změnit poměry projevila volbou reformních komunistů do klíčových stranických, státních i ekonomických funkcí. Byla obnovena činnost do té doby zakázaných organizací, například Junáka i Sokola. Nutnou změnu poměrů si přála nejen většina občanů, ale nebránila se tomu ani nová reprezentace státu a KSČ. Výtky vedení Sovětského svazu vyvrcholily už na jaře přímou vyhrůžkou v podobě cvičení armád Varšavské smlouvy na celém území Československa. A tím jeho zmapování a setkání delegace Sovětského svazu a Československa, v němž naši představitelé státu obstáli,“ líčila.
Podle ní nikdo nepředpokládal agresivitu vedení Sovětského svazu, která vyvrcholila v noci z 20. na 21. srpna 1968 vpádem armád Varšavské smlouvy pod vedením Sovětského svazu. „Bydlela jsem tehdy na Fučíkově třídě v Ústí nad Labem. Po půlnoci nás vzbudil obrovský hluk přímo před našimi okny. Pod nimi jezdily tanky a obrněné transportéry. Šok z nečekaného zaplnil ulice a mnoho dalších míst,“ vzpomínala. Odpor proti okupaci vydržel národu ještě i v roce 1969. „Byla jsem tehdy velmi aktivní ve svém odporu i vystoupeních, i když varující už byl projev generálního tajemníka KSČ Husáka, který převzal vedení po odvolaném reformním Alexandru Dubčekovi,“ uvedla.
K zásadnímu zlomu došlo při zahájení prověrek v roce 1970. Což se týkalo i soudů. „Bylo jasné, že nemohu a nechci odvolat tvrzení, že šlo o okupaci a nejsem ochotná podílet se na souzení politicky motivovaných trestných činů. Prověrkami jen u Krajského soudu v Ústí nad Labem neprošlo deset mých kolegů, včetně jeho předsedy,“ konstatovala. Každý z nich si musel najít jinou práci. Vachová ji našla u Severočeských tukových závodů.
V lednu 1990 byla rehabilitována a dalších deset let byla opět soudkyní. „Dnes, stále více než kdy jindy, si uvědomuji, jak je po třiceti letech naše demokracie zranitelná, a je na nás, abychom bouřlivé století zejména svým potomkům i nadále připomínali,“ dokončila řečnice poselství soudkyně Vachové.
Jsme svědky plíživého nástupu nového typu totality – oligarchů
Jan Fišar se poté zamyslel nad podstatou každé totality.
„Ve dvacátém století jsme zažili ve střední Evropě tři totality: nacistickou v letech 1939 až 1945, bolševickou od roku 1948 do roku 1968 a normalizační po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do republiky 21. srpna 1968 až do roku 1989. Na počátku 21. století jsme svědky plíživého nástupu nového typu totality – totality oligarchů,“ domníval se. Všechny tyto totality mají dle něj společné dva rysy. „Zasévání a šíření strachu v občanské společnosti. V nacistické totalitě strach před židy a obecně pak neárijci, v bolševické totalitě strach před kapitalisty. V normalizační před vším západním. V totalitě oligarchů například strach před koronavirem. Společnost, která je ochromena strachem, se ovládá daleko lépe než společnost lidí svobodomyslných,“ sdělil.
Následně přečetl moderátor akce Filip Novák text Václava Němce z Filozofického ústavu Akademie věd.
„Dnes si připomínáme jednu z nejtragičtějších událostí našich dějin, která poznamenala osudy našeho národa a státu. Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa byl ničím neospravedlnitelnou a veskrze protiprávní vojenskou agresí. Bez vědomí a souhlasu legálních představitelů tehdejšího Československa a v rozporu s veškerými tehdy platnými normami mezinárodního práva,“ upozornil. Srpnová invaze znamenala počátek dvacetileté normalizace, která měla pro celou společnost devastující účinky a znamenala úpadek života společnosti ve všech jejích sférách.
„Dnešní Rusko je gangsterský režim, který se neštítí zákeřných vražd“
„Nemělo by samozřejmě smyslu z tehdejší agrese obviňovat současné Rusko. Avšak Ruská federace je nástupnickým státem bývalého Sovětského svazu, který převzal jeho práva a povinnosti. Nenese sice za srpnovou okupaci Československa právní či morální vinu, ale politickou odpovědnost ano. Proto musíme velice obezřetně pozorovat, jak se ke své minulosti staví, zda se od ní dostatečně distancuje,“ sdělil.
Dnešní Rusko dle něj již není komunistickým, totalitním státem, ale je autoritativním a gangsterským režimem, kde otěže moci pevně a bezohledně třímají čekisticko-oligarchistické mafiánské struktury. „Tento režim násilně umlčuje své kritiky, novináře, lidskoprávní aktivisty nebo jen kriticky a svobodně smýšlející občany. Putinův režim se neštítí ani zákeřných vražd, jejíchž pomocí odstraňuje své nejviditelnější kritiky. Za poslední léta se jeho obětí stalo mnoho statečných a vzácných lidí, jakými byli Anna Politkovská, Natálie Estemirová, Boris Němcov a desítky dalších,“ vyjmenoval ve svém textu Němec.
„Poslední ukázkou barbarské praxe současného režimu je otrávení kritika Kremlu a opozičního politika Alexeje Navalného, k němuž došlo právě včera,“ připomněl svůj názor. Současné Rusko se však, dle něj, nedistancovalo ani od své imperiální minulosti. „Právě naopak. Nadále pokračuje ve své rozpínavé politice a snaží se udržet či obnovit sféry vlivu ve svých koloniích. Svědčí o tom vojenské agrese v Gruzii či na Ukrajině. Zároveň vojensky podporuje brutální diktátorské režimy ve světě, jako je syrský režim Bašára Asada,“ sdělil Němec ve svém textu.
„V těchto dnech s obavami očekáváme, jak bude vypadat a kolik lidských životů bude stát pomoc, kterou Putin přislíbil takzvanému poslednímu evropskému diktátorovi Alexandru Lukašenkovi, jenž se zamiloval do své moci natolik, že pro její udržení nechává brutálně mlátit, zatýkat a mučit pokojně demonstrující občany,“ uvedl Němec. „Je naprosto nepochopitelné, že právě v České republice, která zakusila krutý dotek sovětského imperialismu na vlastní kůži, se stále najde tolik politiků a občanů, kteří nejenom že nejsou schopni se solidarizovat s oběťmi putinovského režimu, ale dokonce k tomuto režimu chovají neskrývané sympatie,“ podivil se filozof Němec.
„Je obtížně pochopitelné, že občané země, která prošla traumatem roku 1968, si do svého čela zvolili prezidenta, jehož kroky a výroky v oblasti zahraniční politiky jsou téměř bez výjimky v souladu s vědomím a zájmy Kremlu. Je zarážející, kolik podporovatelů či obdivovatelů současného ruského režimu se najde i mezi dalšími našimi politiky napříč všemi politickými stranami,“ prohlásil Němec.
„Pestrá aliance podporovatelů tohoto režimu sahá od prezidenta Zemana s jeho nejbližším okolím, jako je kancléř Mynář, prezidentův poradce Nejedlý, mluvčí Ovčáček či bývalý plukovník Zbytek, přes již rudou KSČM s jejím předsedou Filipem, přes nahnědlá uskupení typu SPD a Trikolóry v čele s oběma Václavy Klausy. Přitom si nikdy nemůžeme být jisti, co je jejich motivací. Jsou to trojští koně Kremlu jako byli Biľak, Indra, Svoboda v roce 1968? Nebo si jen nasazují brýle mámení, propadají iluzím o povaze putinovského režimu, podobně jako reformní komunisté a část československé veřejnosti odmítali vidět pravou povahu Kremlu před srpnovou invazí? Doufejme, že nebude třeba šoku podobného srpnu 1968, aby jim tyto růžové brýle spadly,“ uzavřel svůj hutný text Václav Němec.
Běloruska: Zatčeno pět tisíc lidí, někteří umláceni k smrti
A ještě jeden text byl v Jablonci předčítán. Od Anastasie Mjasnikové, Bělorusky žijící v Praze.
„Teprve teď si uvědomuji, co se stane se státem, když se lidé nezajímají o politiku. Celá moje generace vyrůstala s jedním prezidentem, žádné opravdové politické strany u nás neexistovaly. Proto v nás byl od dětství zapuštěný názor, že takto to musí být. Samozřejmě občas se objevily nějaké protesty nebo demonstrace, ale nikdy se jich neúčastnila většina lidí,“ popisovala Běloruska.
V poslední době však rostla nespokojenost. „Poslední kapkou bylo, jak Lukašenko absolutně ignoroval hrozbu koronaviru, přitom nedávno neváhal dát velké peníze do svých sedmnácti paláců, bodyguardům či do letadel. Zhoršily se i vztahy s Ruskem, takže ekonomika se nemá čeho držet,“ konstatovala.
V nedávných prezidentských volbách dle ní došlo k porušení všech pravidel, že to nešlo dál ignorovat. „Omezil se počet nezávislých pozorovatelů. Předsedové volebních komisí, kteří čestně přiznali, že zvítězila Světlana Cichanouská, byli vyhozeni z práce. V mém rodném městě třeba na poslední chvíli zakázali její předvolební mítink, protože na náměstí musela najednou proběhnout jakási rekonstrukce. Aby Lukašenko vystrašil lidi, nechal je před volbami náhodně sbírat na ulici a zavírat je do vězení,“ připomněla.
„Lidé už to nechtěli ignorovat, rozhodli se vyjít do ulic a ukázat nespokojenost. O tom, co bylo dál, asi víte. Bylo zatčeno přes pět tisíc lidí, někteří byli umláceni k smrti, i když přesný počet obětí se ještě neví. Někteří k tomu ještě dostali pokuty a předvolání k soudu za napadení policisty. Tři dny pořádně nefungoval internet, takže dostat se k informacím bylo těžké,“ vylíčila dramatické dny ve své rodné zemi.
„Brutalita snad už naštěstí skončila, dnes stávkuje skoro celá země. Myslím, že ještě před měsícem hodně lidí mělo neutrální pozice, nebo i věřilo Lukašenkovi a jeho argumentům o stabilitě. Dnes už mu nikdo nevěří. Všichni se jenom bojí, aby do země nevpadlo Rusko. Někteří říkají, že Putin do toho nepůjde, protože by rozzlobil svoje vlastní lidi, kteří už jsou také v napětí, ale chybí u nich poslední kapka. Věřím, že když Rusko nezasáhne, tak Bělorusové zvítězí. Jde jim o všechno. O práci, o budoucnost, o svobodu, a někomu i o život. A všichni vědí, že zločiny musí být potrestány,“ uzavřela Anastasia Mjasnikova.
Mezi jednotlivými řečníky byly i hudební vsuvky. Písně Karla Kryla zazpívali Karel Pazdera a Roman Rákosník. Na závěr všichni zapěli, jako vždycky, českou hymnu.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
