Stalo se přesně to, co se stát muselo, komentuje Petr Žantovský nový zákon, který ukládá různým subjektům povinnost platit koncesionářské poplatky pro Českou televizi a Český rozhlas. Pokud máte IČO, nebo máte v rodině někoho, kdo IČO má, museli jste si povšimnout, co se stalo. Chaos nastal v tom nejzákladnějším, v evidenci nových poplatníků. „Zákon stanovuje jednoznačně u OSVČ a podnikatelů, že tam je limit povinnosti platit nějaký poplatek až od 25 zaměstnanců na plné úvazky, to znamená že mohou mít klidně i 40 zaměstnanců na snížené úvazky, když jim součet hodí pod 25 celých,“ vysvětluje mediální analytik. 

Zní to logicky. Ale Česká televize i Český rozhlas vystoupily s tím, že i tito lidé, na které se povinnost platit nevztahuje, se musí k poplatkům registrovat. To znamená každý OSVČ, mezi které se počítá i autor Týdne v médiích Petr Žantovský. „Nikoho nezaměstnávám, nikdy jsem nezaměstnával, mám tento živnosťák tuším od roku 1992. Celá ta léta na jednu jedinou osobu, kterou jsem já. Přesto se na mě vztahuje podle direktivy těchto veřejnoprávních médií ta povinnost se registrovat. Komu to nepřipadá jako naprosto absurdní a bizarní administrativní úchylka, tak se prosím přihlašte, dostanete ode mě knihu,“ vyzval čtenáře ParlamentníchListů.cz mediální odborník. Hledáním a vyplňováním potřebných formulářů k registraci a následnou snahou se registrovat k poplatku, který platit nemusí, „zabil“ Petr Žantovský asi dvě hodiny svého času. Aby byl zanesen v evidenci. „Tady se sestavuje databáze podnikatelů a OSVČ, kteří existují v naší zemi. Proč se sestavuje? Komu bude dobrá?“ ptá se Žantovský. Je zcela zjevné, že tito lidé nespadají do skupiny, která musí nově poplatky hradit. Zapsat se do seznamu ale musí.  

„Pikantní je, že nejsou ani schopni se zkoordinovat, aby ta registrace vypadala v České televizi a Českém rozhlase podobně. Takže vypisujete všechno znova a znova a znova a znova, posíláte to datovkou na příslušné adresy a zabíjíte tím celé odpoledne. To je čistá šikana, to nelze nazvat absolutně ničím slabším,“ postěžoval si mediální analytik. Smysl stavění takové databáze mu uniká, protože kdyby chtěl někdo seznam podnikajících osob získat, najde jej minimálně na obchodním rejstříku vedeném příslušným soudem. Data už existují a jsou přístupná, ať už jde o malého ševce někde na vsi, nebo o pražský korporát. Dozvíte se v zásadě úplně všechno, včetně účetních materiálů, na jedné jediné adrese. „Je to opravdu jen veřejnoprávní bumbrlíček, který využívá díry v zákoně a získává tím informace, podle mého názoru, v rozporu s GDPR. Ať si to právníci těch firem přeberou z hlavy do noh nebo z noh do hlavy, je to nesmysl. Také se to administrativně zadrhlo a z těch povinných subjektů se jich opravdu přihlásil jen zlomeček,“ pokračuje Žantovský.

Pokud budeme ve vší naší legislativě pokračovat takhle, pak se podle mediálního analytika brzo dostaneme k oné pověstné dani z hlavy. „A ještě bude muset každý občan potom vyplnit nějaký formulář, že to je skutečně on, že má tohle rodné číslo, tehdy se narodil, tady bydlí, tohle vlastní a tak dále. Bude zdaněn z hlavy, z toho, že vůbec smí dýchat a býti občanem, tak, jako to v některé minulé raně kapitalistické nebo pozdně renesanční společnosti v nějaké formě existovalo. No a pak jsme tedy kde? Jsme v té demokracii?“ ptá se Žantovský. A hned si odpovídá: „Ne, tam opravdu nejsme. Není to ani liberální a ani demokracie.“