Poslední dvojice volebních průzkumů agentur Kantar a STEM nepřinesla nic moc nového. Strany, které jsme dlouhodobě vnímali jako levici, se neustále propadají v popularitě u voličů.

Ať je to přejmenovaná „zelená“ a „LGBT“ Šmardova SOCDEM, koketující nyní s Přísahou bývalého neúspěšného policajta Šlachty… Ať je to KSČM, snažící se o alianci národoveckých sil zprava od Václava Klause, Jana Skalického a Jindřicha Rajchla doleva po Josefa Skálu… Či křesťanská levice okolo KDU-ČSL, tápající mezi levicovým papežem, tradičně lidoveckou politikou „ani čehý, ani hot“ a charitou namísto sociální politiky. Trochu osaměle a mlčenlivě stojí stranou nová ČSSD, ve kterou se bývalá sociální demokratka Jana Volfová pokouší proměnit Českou suverenitu. Volfová sice zachránila značku sociální demokracie, kterou Michal Šmarda odkopl jako toulavého psa, ale neví si s ní rady.

Levice po Zemanově odchodu do penze mlčí, mezi lidi nechodí, sociální ani zdravotní témata nezvedá, vládu nekritizuje, a když, pak hlasem tak tenkým, že ji není slyšet. Voličům se nesmí divit, zaslouží si i dál zůstat mimo Sněmovnu. Přestože Česko je tradičně levicový stát, tyto partaje bude volit jen blázen nebo senilní nostalgik.

Odbory sice vyjednávají celý rok, ale krotce. Aby vládu nerozzlobily. „Konec levné práce“ jen přidáním mzdy nenastane. Od velkých zisků izolované kroky odborářů, volající po zvýšení mzdy, jen pomáhají roztáčet spotřebitelskou inflaci. Víc peněz ve výplatě je okamžitě kompenzováno vyšší cenou zboží spotřebního koše. A nejde jen o nutellu! Levici nedošlo, že musí usilovat o vyšší podíl na zisku firem pro zaměstnance i stát a nedovolit odliv zisků do zahraničí.

To ale znamená radikální změnu, aby většinu daní platily nadnárodní firmy, jejichž rukama projdou miliardy, ne babičky z vysokého DPH za nákup v Lidlu. Přitom by stačilo, aby učitelé základních škol a státní úředníci nepracovali dva týdny, železničáři a popeláři týden, energetičtí dispečeři dva dny – a Fialova vláda by lezla po kolenou.