„,Socialismus s lidskou tváří‘, slogan, s nímž tehdy přišel stranický progresivista Radovan Richta, se spojil s tvářemi politiků, které lidi brali jako nezdiskreditované. Vzešla z nich časem silná čtyřka: Alexander Dubček, Oldřich Černík, Josef Smrkovský a Ludvík Svoboda. Podpora politiky KSČ byla roku 1968 z dnešního pohledu neuvěřitelná, vrcholní představitelé se stali skoro modlami... Jenomže jak to po letech dopadlo? Podpora ‚státostrany‘ se v roce 1989 rozplývala a Milouš Jakeš se svými melody boys to nijak zvrátit nemohl,“ říká Zdeněk Čech pro ParlamentníListy.cz. „A pokud se čas od času vynoří dohady, jestli šlo nadšení z obrody socialismu v osmašedesátém přenést do prvních krůčků obnovené české demokracie, pak říkám, že ano, nějaké reminiscence tu byly, ale vytěžit se z nich prakticky nic nedalo.“

Ale tenkrát? Počátek převratného roku 1968 přinesl změnu faktické hlavy státu, protože tou byl první tajemník ÚV KSČ, nikoli prezident, přinesl očekávání reforem, ale časem i dráždění „ruského medvěda“ holou rukou.

Slova Chruščova a Brežněva

Každá změna má své kořeny. Podle Čecha tkvěly do značné míry ve slovech dvou sovětských státníků. V roce 1956 přednesl na XX. sjezdu Komunistické strany SSSR Nikita Chruščov projev „Kult osobnosti a jeho důsledky“, v němž kritizoval Stalinovy zločiny. I když byl projev v podstatě přístupný jen některým špičkám komunistického světa, dostal se z kanceláře Polské sjednocené dělnické strany přes izraelskou rozvědku Šin bet a média dál do zahraničí. Brzy pak bylo jasné, že se svět Marxovy víry musí zbavit stalinských názorů a změnit se, má-li být úspěšný a nějak fungovat.