„Úplně ta poslední věc, kterou bych chtěl dělat, je psát historii zahrad. Když v malém, zachovalém italském městě Pienza, které s Čechami spojuje postava papeže Pia II. z rodu Piccolominů, přijdete do knihkupectví, napočítáte více než 40 knih o zahradách v italštině. Speciální monografie se zabývají orientálními, fantaskními či alchymickými vlivy na zahradní architekturu. Knih o zahradní architektuře jsou dnes stovky,“ píše úvodem. Následně se však podle svých slov vrací k lidové a proletářské zahrádce.

Všímá si například beduínských zahrádek v Súdánu a v Egyptě. „Byly pečlivě chráněné před kozami a někdy měly plochu jen 1–2 m². Působily velice přírodně a neuspořádaně. Někdy byly založeny ve starém barelu nebo polorozbité nádobě na vodu. Pěstovalo se v nich zejména koření a něco málo zeleniny. Kdyby nebyly obehnané plůtkem, ani bychom si nevšimli, že to je zahrádka. Představuji si, že takhle nějak mohly vypadat zahrádky už v mladším paleolitu,“ konstatuje s tím, že archeologické výzkumy ukázaly, že jedny z prvních monumentálních zahrad se objevují již v egyptské Staré říši.