Chtělo by se mi psát o kráse tohoto koutu jižní Francie, o konferenci v krásném hotelu 100 metrů od kasina v Monte Carlu, o večeři pro řečníky na luxusní jachtě, o garden party nad mořem i o fungujícím turistickém prostředí (přes všechny bruselské regulace), ale téma současnosti je jiné: evropské problémy, britské referendum, arogance bruselské vrchnosti (slovo věrchuška by ale bylo lepší), beznaděj britských politiků, nenávist většiny evropských novinářů, atd.

Zděsil mne sobotní rozhovor s britským ministrem spravedlnosti Govem, kandidujícím na předsedu Konzervativní strany, v němž říká: tuto pozici jsem nikdy nechtěl, nemám na ni ani grandeur (snad velikost), ani charisma, ale nemohu se nepokusit! Takto se na post předsedy vlády mocné (kdysi) a hrdé (snad i dnes) Británie nedá. Na stálé otázky, co bude s Británií po odchodu z EU, odpovědět neumí. Přitom by stačila lakonická odpověď Nigela Lawsona v Monte Carlu: „Alternativou k členství v EU je nebýt členem EU“.

Já na konferenci říkal, že musí vzniknout alternativní organizace, společenství, unie, ale že musí vzniknout zdola, ne shora, že se musíme přesunout od mentality elit k mentalitě normálních lidí (common people). Ale že to vyžaduje revoluci, doufejme, že sametovou. Udržel jsem se a ve Francii neřekl, že bych nechtěl tu jejich, před více než 200 lety. Ta Evropu nenastartovala správným směrem.

Madam Guigou (věčná členka francouzských vlád už od Mitteranda) říkala, že i ona chce jinou Evropu, než je ta dnešní. Ta nová prý musí být schopna řešit „výzvy globalizovaného světa“. Replikoval jsem, že chci stejnou Evropu jako dnes, ale jinou Evropskou unii, která by řešila ty problémy, které dnešní EU napáchala. Moc mi nerozuměla. Byl jsem pro ni málo vděčný za tu úžasnou věc, že jsme – myšleno Česká republika – v EU. Prý zapomínám, že jsme vstupem do EU získali i evropské hodnoty.