Hodně netradiční pohled na Mnichovskou dohodu. Tehdejší československé elity prý měly leccos společného s těmi dnešními

05.10.2018 13:30

Česko žije volbami do obecních a městských zastupitelstev a do třetiny Senátu. Přesto je dobré mít na paměti, že náš moderní stát slaví letos sto let. Bohužel také slaví 80. výročí zlomení národní páteře Mnichovskou dohodou. Hasenkopf v této souvislosti zdůrazňuje, že jsme si naši národní páteř zlomili do značné míry sami. A dnes k tomu prý máme nakročeno znovu...

Hodně netradiční pohled na Mnichovskou dohodu. Tehdejší československé elity prý měly leccos společného s těmi dnešními
Foto: Alerion
Popisek: Česká vlajka.
reklama

Letos si připomínáme 80. výročí podpisu Mnichovské dohody. Rádi si opakujeme, že nás zradili naši tehdejší západní spojenci Velká Británie a Francie, ale právník Pavel Hasenkopf má za to, že to celé bylo jinak. Za Mnichovskou dohodu si podle něj do značné míry můžeme sami. Dlouholetý československý ministr zahraničí a druhý československý prezident Edvard Beneš příliš spoléhal na podepsané smlouvy. Příliš věřil tomu, co stálo na papíře. Jako by nevěděl, že smlouvy budou dodrženy jen v případě, že to bude výhodné pro obě strany. A Československo tehdy Britům a Francouzům nenabízelo nic oplátkou. Prý jim tak maximálně podlézalo.

„S tím úzce souvisí défétismus a nevíra většiny prvorepublikových elit. Jediný Hácha to vždy říkal naplno, že Československo byl geopolitický omyl, ale mysleli si to skoro všichni. Ostatně, samostatnost nám víceméně spadnula do klína, protože zapadla do Wilsonovy strategie rozbít Evropu na spoustu dílčích, suverénních ‚mocností‘, pod záminkou sebeurčení národů. Co čekat od lidí, kteří stojí v čele státu, v jehož samostatnou životnost sami nevěří a neustále se spoléhají na něčí pomoc zvenčí?" zeptal se Hasenkopf.

Dnes jsme na tom podle jeho názoru dost podobně. Snažíme se nevybočovat z řady mezi našimi aktuálními spojenci a pliveme jed na potenciální nepřátele. Ale nechováme se dost sebevědomě, nejednáme se všemi státy jako rovný s rovným. Tím podle právníka opakujeme chybu prvorepublikových politiků.

„To se pak nedivme, až nás zradí zas, protože spojenci, kteří jen přebírají cizí názor, se pohrdá a v případě potřeby se obětovávají jako první. A propast v myšlení a vnímání mezi politickými špičkami a lidem je dnes rovněž stejná, jako byla tehdy, možná hlubší. Prapříčinou mnichovského diktátu je, že jsme se vůči Francii a Anglii nikdy necítili jako rovný partner a oni to vycítili a zařídili se podle toho," zdůraznil Hasenkopf.

Pavel Hasenkopf doslova napsal:

Před 80 lety abdikoval prezident Edvard Beneš a mnichovská zrada tím byla dokonána.

Chtěl jsem na to téma napsat článek, ale nestíhám. Tak jen stručně: Myslím si, že za tu zradu jsme si mohli tak trochu (docela dost) sami. Proč? Protože když máte partnera, a chcete-li, aby Vás také bral jako partnera, musíte s ním jednat jako rovný s rovným, a ne jako k velkému bratrovi (či mamince), co nás vždycky ochrání. Pokud to není skutečný bratr nebo skutečná maminka, ale jen politický partner, tak se nás logicky zbaví, jakmile to pro něho bude výhodnější.

Naše prvorepubliková diplomacie byla zatížena šíleným idealismem a vírou v psané smlouvy. Zcela opomíjela, že smlouvy se dodržují jen tak dlouho, dokud jsou pro všechny výhodné. Přestanou-li být výhodné, hledá se cesta, jak se z nich vyvázat nebo se prostě poruší. Zejména tam, kde neexistuje moc, která by jejich plnění vynutila.

S tím úzce souvisí défétismus a nevíra většiny prvorepublikových elit. Jediný Hácha to vždy říkal naplno, že Československo byl geopolitický omyl, ale mysleli si to skoro všichni. Ostatně, samostatnost nám víceméně spadnula do klína, protože zapadla do Wilsonovy strategie rozbít Evropu na spoustu dílčích, suverénních „mocností", pod záminkou sebeurčení národů. Co čekat od lidí, kteří stojí v čele státu, v jehož samostatnou životnost sami nevěří a neustále se spoléhají na něčí pomoc zvenčí?

Už nevím kde to bylo, vyšel teď v létě článek o návštěvě Runcimanovy vnučky... Rozebírala se tam jeho mise a její okolnosti, jaké naděje do ní vkládal Beneš, jak se Runcimanovi podlézalo... Mě při tom napadlo toto: A napadlo Beneše, že skutečným smyslem Runcimanovy mise bylo ujistit se, že jejich předpoklad, že budeme dělat strašný bengál a strašně brečet, ale nakonec se naše elity vzdají a odstoupení Sudet přijmou, je oprávněný?

A dnes je to to samé, neustále se jen přeme, kdo je přítel a kdo je nepřítel a že přátelům musíme být bezmězně věrni, aby nám pomohli, kdyby něco, a na nepřátele musíme dělat dlouhý nos, abychom náhodou nevybočili z řady... No, to se pak nedivme, až nás zradí zas, protože spojenci, kteří jen přebírají cizí názor, se pohrdá a v případě potřeby se obětovávají jako první.

A propast v myšlení a vnímání mezi politickými špičkami a lidem je dnes rovněž stejná, jako byla tehdy, možná hlubší.

Prapříčinou mnichovského diktátu je, že jsme se vůči Francii a Anglii nikdy necítili jako rovný partner a oni to vycítili a zařídili se podle toho.

***

Poslouchal jsem v sobotu v autě náhodou pořad Českého rozhlasu „Ministrem v nejtěžších chvílích", aneb čtení z pamětí Františka Ježka, který se stal ministrem 19.3.1938 za stranu Národní sjednocení a prosazoval odmítnutí mnichovského diktátu, velmi doporučuji, ta atmosféra skepse, že československé elity fakticky rezignovaly dávno před Mnichovem, z toho vyloženě čiší, a je zřejmé, proč něco jako Mnichov nutně muselo přijít.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: mp

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Fridrichová „šlápla“ do mrtvých migrantů. „Já to nevěděla!“

20:29 Fridrichová „šlápla“ do mrtvých migrantů. „Já to nevěděla!“

Reportáž pořadu 168 hodin, během níž byl poslanec za hnutí ANO Martin Kolovratník konfrontován novin…