Jak se ubránit islámu v Evropě? Zalistovali jsme knihou německého soudce, který strhal Merkelové její vítací politiku

Anketa

Jak byste ohodnotili první dva roky Sobotkovy vlády? Známkujeme jako ve škole

83%

hlasovalo: 10975 lidí

Když se po silvestrovských útocích na německé ženy v Kolíně nad Rýnem a dalších městech začalo mluvit o fatálním selhávání německého státu, patřil k těm, kteří kancléřku Merkelovou kritizovali nejhlasitěji bývalý soudce Spolkového ústavního soudu Udo di Fabio.

Di Fabio, který působil v německém Spolkovém ústavním soudu v letech 1999-2011, prezentoval v lednu svůj odborný posudek, zpracovaný na žádost bavorské zemské vlády. Země na jihovýchodě totiž nese většinu zátěže přicházející běženecké vlny a premiér Horst Seehofer dlouhodobě namítá, že spolková vláda v Berlíně situaci nezvládá. Společně s ním vystupil jeho někdejší kolega ze Spolkového ústavního soudu Hans Jürgen Papier. A jejich zdrcující kritika vlády vzbudila vprostřed ledna značný rozruch.

Ústavní experti ve svém posudku zcela otevřeně psali o tom, že vláda kancléřky Merkelové otevřeně porušuje právo. Zmínil zejména fakt, že spolková vláda klade úkoly na jednotlivé země, aniž by jim zajistila prostředky k jejich splnění. Země byly podle něj ponechány víceméně napospas.

Kritizovali též některá provizorní opatření spolkové vlády, která podle nich vůbec nebyla v souladu s právem. Obcházela totiž parlament i vůli spolkových zemí. Soudci Papier a Di Fabio se pozastavili rovněž nad velmi širokým výkladem pojmu „slušné zacházení“, které je garantováno v německé ústavě. Podle nich je absurdní představa, že by takové slušné zacházení a z něj vyplývající právo na legální vstup do Německa mohlo být poskytnuto každému člověku na této planetě.

Kritizovali rovněž názor kancléřky Merkelové, že její uprchlická politika nemá alternativu. „Jediné, co nemá alternativu, je dodržování práva,“ vzkázali kancléřce ústavní soudci.

Udo Di Fabio vzbudil svým vystoupením značný rozruch. Server n-tv.de jej vyhlásil „osobností týdne“ a v komentářích se mu věnovaly prakticky všechny německé deníky.

Kdo je Udo Di Fabio

Díky této kauze se tak připomněla osobnost, která již v minulosti vzbudila v Německu značný rozruch. Udo Di Fabio patřil již v době svého působení na Spolkovém ústavním soudu k nejvýraznějším soudcům tohoto tribunálu, a kromě toho vzbudil rozruch i jako intelektuál.

V debatě o budoucí podobě Německa v situaci stále rostoucího počtu migrantů je za nejvlivnějšího kritika „vítací politiky“ dlouhodobě považován Thillo Sarazin. Někdejší člen bankovní rady do debaty razantně vstoupil v roce 2010 svou knihou s atraktivním názvem „Německo páchá sebevraždu“.

Soudce Udo Di Fabio ovšem již v roce 2005 napsal knihu „Die Kultur der Freiheit“. V roce 2009 vyšlo druhé upravené vydání, které posléze bylo přeloženo do češtiny pod názvem „Kultura svobody“. V ní se ústavní soudce zamýšlel nad tématy, která jsou v dnešní době považována za mimořádně důležitá, jako je soužití s muslimskou menšinou, nebo celková budoucnost evropské civilizace. Otázky, které v roce 2005 ještě nebyly považovány za zásadní, ovšem s přibývajícím časem jejich naléhavost výrazně stoupala. Paradoxem je, že samotný Di Fabio je potomkem migrantů. V roce 1954 se narodil italským rodičům, kteří přišli do Německa za prací.

Zapomínáme na hodnoty

Udo Di Fabio svou knihu postavil na úvaze, že každá civilizace potřebuje svou kulturu. Tu definuje nikoliv jen jako umění, ale jako veškeré praktické naplňování civilizačních hodnot v každodenním životě. Obává se však, že západní civilizace svou „kulturu“ ve smyslu dodržování civilizačních hodnot již dávno ztratila. Nahradila ji kulturou konzumu, která sice Západu umožnila stát se globálním lídrem (protože byla srozumitelná i příslušníkům všech ostatních civilizačních okruhů), ale nakonec se obrátí proti Západu. Ten totiž díky tomu dávno zapomněl, jaké hodnoty jej vlastně k úspěchu přivedly.

„Není málo těch, kteří věří – vždy s pózou pevného přesvědčení o svém úsudku –, že rodinná, náboženská a národní společenství jsou jako životní formy dávno překonaná, že nepředstavují nic než iracionální zbytky světa včerejška,“ píše s tím, že někteří dokonce požadují, aby tato rozluka s minulostí byla provedena silou – tedy politickým diktátem.

Důsledkem je podle něj zmatení pojmů, kdy se všichni dovoláváme svobody, ale nemůžeme se shodnout, co si pod ní vlastně představit. A podobné je to i s dalšími pojmy. Výsledkem tedy je, že někteří si svobodu představují jako absolutní volnost, a sociální spravedlnost jako vlastní nárok prakticky na cokoliv.

Stavět navíc svobodu pouze na majetkovém uspokojení je prý sebevražedné. Soudce Di Fabio do knihy v roce 2005 napsal: „Pokud se příliš spoléháme na jejich působení (hospodářských sil, pozn. PL) jako něčeho, co podporuje svobodu, skoro se nás zmocní panika, když se objeví systémové krize, jimž se z delšího časového pohledu téměř nelze vyhnout,“ varoval. O tři roky později za finanční krize nabyla jeho slova značné aktuality.

Následuje Di Fabiův výklad dějin evropské civilizace, zaměřený především na klíčovou konstruktivní roli osvícenství, a naopak destruktivní éru moderny, za které si již někteří pokládají otázku, zda jsme neztratili samotný základ našeho západního pohledu na svět. Zásadní vliv přikládá generaci „květinových dětí“ šedesátých let.

Následuje analýza jednotlivých fenoménů západní civilizace a jejich postupného rozkladu. Pro příklad lze uvést Di Fabiův pohled na diskreditaci instituce rodiny. Jednalo se podle něj o nejbrutálnější z útoků na „měšťáckou kulturu“, protože zpochybnění takto pevné instituce bylo nejnáročnější. Přesto se ale podařilo. „Byla účinně diskreditována jako nuceně patriarchální instituce a socializační nástroj, sloužící potřebám panujícího nesvobodného měšťáckého pořádku,“ píše. V pozoruhodném kontrastu podle něj bylo chápavé omlouvání mimomanželských styků, včetně systematické prostituce. Dřívější tabuizování těchto činností se pak stalo vítaným klackem na „měšťáckou morálku“.

Nakonec popisuje výsledný přerod v „moderního člověka“, oproštěného od všeho, co je považováno za přežité. „Svobodný moderní člověk“, jak jej Di Fabio nazval, je podle něj oproštěný od všech tradic a vůbec čehokoliv, co by jej mohlo hlouběji formovat. Je tedy velmi snadno ovlivnitelný reklamou, absence závazků mu umožňuje být optimálně utrácejícím spotřebitelem, a protože nikde nemá rodinu, může svobodně cestovat po světě a díky tomu je optimálním zaměstnancem. A tento životní styl byl propagován jako moderní a svobodný.

Mějme respekt sami před sebou

Oproti této značně roztříštěné moderní společnosti nabízí jakékoliv náboženství z principu jednotu. A není to jediný kontrast. Zatímco moderní společnost dala do středu uvažování jedince, náboženská společnost odvozuje prakticky vše od nadpřirozeného boha. Důsledky střetu těchto zcela protichůdných principů se Udo Di Fabio již v roce 2005 rozhodl demonstrovat na soužití sekulárního Německa s muslimskou komunitou, již v té době celkem významnou.

Kulturní rozdíly mezi oběma komunitami demonstroval (aniž by tušil, co se o deset let později odehraje na silvestra v Kolíně nad Rýnem) na rozdílném vnímání vztahů muže a ženy.

Za alarmující Udo Di Fabio považuje zejména ztrátu „vitality“ a sebevědomí západní civilizace, která jí znemožňuje postavit se výzvě muslimských přistěhovalců. Značnou část knihy proto tvoří úvahy, z čeho bychom své sebevědomí a hrdost na západní civilizaci měli odvozovat.

Sám Di Fabio zřetelně inklinuje ke konzervativním hodnotám jako je měšťanství a středostavovská kultivovanost.

Zamýšlí se v této souvislosti rovněž nad rolí národního státu a naopak nadnárodních institucí, a to jak politických, jako je EU, tak ekonomických. Tyto úvahy lapidárně shrnuje v jednom z mezititulků: „Boj proti národním a křesťanským kořenům Evropy nemá budoucnost.“

Své úvahy o kořenech evropské civilizace, které by nám mohly ukázat cestu ze současné krize, pak uzavírá závěrečným výčtem klíčových hodnot. Na úplný závěr pak v kapitole nazvané „Sebevědomí namísto arogance“ píše: „Dominující politická kultura uslzeně trpěné multikulturality je ve skutečnosti projevem blahosklonnosti, nebráním věcí vážně.“

Novou cestou je to, že nebudeme automaticky respektovat vše, co je jiné, ale budeme brát vážně především sebe, své zvyky a svou kulturu. „Kdo má respekt sám před sebou, spatřuje i v jinakosti druhého svou vlastní tvář,“ uzavřel svou knihu soudce Spolkového ústavního soudu.