Jiří Skupien vyrůstal a narodil se v Kladně v rodině havíře. „Tatínek pracoval na šachtě a bydleli jsme na dole Nosek. Jmenovalo se to Chudobinec, protože to bylo přímo na území šachty. Bydlelo tam 12 partají, které musely být při ruce, když se na šachtě něco stalo. Táta tam musel fungovat. Do školy jsem chodil přes pole,“ zavzpomínal fotograf na začátku pořadu na své dětství. Vyrůstal na samotě kousek od lesa, každý den lítal s kamarády po lese a užíval si nádherné přírody. Z okna svého pokoje pozoroval Lány a České středohoří.
První fotografie pořídil tatínkovým fotoaparátem, když mu bylo asi dvanáct let. „Na základce už jsem trochu fotografoval, bavilo mě, když jsem viděl, jak v komoře, tehdy v koupelně, vznikají fotky. Muselo se vše zatemnit a na vanu dát speciální dřevěné rošty, zvětšovák, vývojka, ustalovák a tak. Líbilo se mi, jak se postupně objevují ty tvary. První pokusy jsem udělal, když byl táta v nemocnici. Nafotil něco ve Františkových Lázních, a protože jsem mu chtěl udělat radost, připravil jsem si sám komoru.“
Jelikož byl Jiří obklopený důlní technikou, zajímaly ho hlavně lokomotivy. „Na dole byla vlečka, která vozila uhlí do Kamenných Žehrovic, kde bylo nejbližší nádraží. Čekal jsem tam na mašinky, které jezdily na trati Praha–Rakovník. V té době to byly parní lokomotivy, byly nádherné.“
Jednou přišel do třídy na základce učitel s tím, že se v Praze otevírá Lidová konzervatoř. Výuka probíhala o víkendech, a jelikož měl Jiří v Praze babičku, kde trávil i veškeré prázdniny, přihlásil se tam. Dostal teoretické základy a dozvěděl se o tom, jak se fotí různé žánry. Poté vystudoval gymnázium a pražskou FAMU.
Po škole ale bylo velmi těžké se uplatnit. „Bylo těžké se uplatnit, někdo fotil sochy, jiný architekturu, všude bylo plno. Nemohl jsem nic sehnat. Až jsem se dostal na ministerstvo stavebnictví, kde jsem začal fotit pro Ústav stavebních informací. Jezdil jsem po celé republice fotit úspěchy československého stavebnictví. Fotil jsem ty největší fabriky, klimatizační jednotky do tanků, bagry a tatrovky, ale též krematoria, masokombináty, kombajny a JZD.“ Za ta léta pozoroval, jak se česká země mění. „Fotil jsem třeba kompletní katalog Desty Děčín, která je teď srovnaná se zemí a na jejím místě je nějaký obchoďák.“
Jedním z předků Jiřího Skupiena byl známý cestovatel Emil Holub. To by bylo, aby nevyrazil do Afriky. „Ano, byl jsem v Africe po stopách svého prastrýčka. Úplně se mi změnila měřítka. Když jsem bydlel na šachtě a koukal se z okna, byl můj svět omezený na vzdálenost, kam jsem byl schopen dojet na kole,“ vzpomíná na dobu, kdy se mu začaly doslova a do písmene rozšiřovat obzory.
Do listopadu 1989 nikdy nebyl na Západě a většinu času se pohyboval po Česku, i když tedy důkladně. Poté vyrazil třeba do Mongolska, kam se vydal se známým záhadologem Ivanem Mackerlem hledat legendárního mytického červa jménem olgoj chorchoj. Jeho existence není fotograficky či filmově zdokumentována, ale Mongolové si o něm předávají z generace na generaci řadu legend a svědectví očitých svědků. Jeden pastevec například vyprávěl, kterak jednou vstoupil do své jurty a na zemi spatřil ležet olgoje. A tak rychle popadl ocelový kotlík na čaj a velkého červa jím přikryl a vytáhl nádobu ven před jurtu. K jeho překvapení ale kotlík okamžitě zežloutl a jevil známky poleptání kyselinou. Olgojův jed je údajně tak silný, že dokáže leptat i kov.
„Našli jste písečné monstrum?“ optal se moderátor Stanislav Novotný. „Samozřejmě že nenašli,“ odpověděl host. O pátrání po olgoji chorchojovi však Jiří Skupien s Ivanem Mackerlem natočili film pro Českou televizi, který je dodnes hojně reprízován. Gobi fotografovi učarovala. „Představoval jsem si, že Gobi je hromada písku. Když jsem přijel, viděl jsem nádherné barevné kameny, je tam strašně blízko nebe a úplně jiné mraky, spousta zeleně a neuvěřitelná barevnost. A obrovská viditelnost.“
Dvojice vyrazila i do tajemného kamenného města Nan Madol, které se rozkládá na dvaadevadesáti umělých ostrůvcích v Mikronésii a které se stalo inspirací pro H. P. Lovecrafta a jeho hororové příběhy o prokletém mořském městě R’lyeh. „Město proslavil také Erich von Däniken a dodnes nikdo neví, jak to všechno postavili,“ říká Jiří Skupien. „Byly to expedice skoro cimrmanovské. V Austrálii jsme hledali divokého člověka Yowie, tasmánského tygra a velké černé kočky. Na Madagaskaru jsme hledali lidožravé stromy. Poprvé jsem tehdy šel za sponzorem. Byl to známý, který šéfoval jedné bance v Praze. Požádal jsem ho, jestli by nám na expedici nepřispěl. Ptal se, jaký tam jedeme dělat výzkum, AIDS nebo něco podobného. Ne, my tam jedeme hledat lidožravé stromy, řekl jsem mu. A on se mnou vyrazil dveře,“ směje se fotograf, který si – čím víc toho viděl – na svých cestách uvědomil, jak je zeměkoule mrňavá a že „není kam utéct a nikam se neschováme“.
Dnes fotí Jiří Skupien nejraději portréty. „Posezení u mě v ateliéru je hodně založené na povídání. Fotit třeba profesora Pirka byl po mě zážitek. Našel si na mě čas, což velmi oceňuji. Každý člověk, který říká, že nemá čas, tak lže. Protože když chce, tak si ho najde vždycky.“
Coby fotograf se pan Skupien potká s velkým množstvím lidí, a to i s těmi, kteří mají zcela odlišný názor na svět. „Snažím se v něčem prolnout i s lidmi z takzvané pražské kavárny, nevnucuju nikomu svůj názor. Já nevím, jestli mám pravdu. Ale snažím se mít objektivní názor i přes svoji subjektivitu. Snažil se mi to vysvětlit Jan Petránek, jak se to má dělat. Snažím se zkrátka najít pravdu svým vlastním mozkem. Nemůžu lidem nadávat, že jsou hloupí, ale často jim prostě nevěřím.“
Vývoj v naší zemi ale pana Skupiena znepokojuje. „To není normální, co se děje. Když mi někdo řekne, že se necítí být Čechem, ale Evropanem, i když je můj kamarád, tak to mě dostává. Jak se tady manipuluje s dějinami, je také šílené. Například to, co se děje kolem pomníku maršála Koněva. Tak má pravdu můj děda, který byl na barikádách a povídal mi o tom, nebo nějaký pán z Prahy 6, který mi vypráví, že to bylo všechno jinak? Nemůžu mu věřit ani slovo.“
Fotogalerie: - Sametová kampaň
V postoji některých lidí, kteří zbytečně rozdmýchávají společenské vášně a nahánějí na tom politické body, jako je například starosta Prahy 6 Ondřej Kolář, spatřuje mocenské ambice. „Jde jen o peníze a moc. Prachy, prachy, prachy a moc. Lidi jsou schopní udělat cokoli.“ To ale platí na všech stranách politického spektra, ne jen na té liberálně-demokratické.
„Celý svět je pomatený. Lidi přestávají mít čas zabývat se důležitými věcmi, protože je systém zaneprázdňuje věcmi, které musejí vyřešit, aby přežili,“ myslí si fotograf, který se skepticky staví i k různým politickým neziskovým organizacím řízeným a podporovaným shora. „Jak může vyprávět o ekologii šestnáctiletá holka? Poslal bych ji na 14 dní do jižní Gobi k jurťákům nebo do Brazílie k indiánům, aby viděla, o čem je život,“ pronesl v narážce na Gretu Thunbergovou a především byznysové aktivity lidí v pozadí tohoto hnutí. Nevěří ani studentu Mikuláši Minářovi, který se postavil do čela spolku, jenž dostal na Letnou statisíce lidí.
Blíží se 30. výročí 17. listopadu 1989, a tak padly i vzpomínky na tehdejší „plyšovku“, jak takzvané sametové revoluci přezdívá Jiří Skupien. Fotograf je z výsledku velmi zklamaný. „Já jsem byl tehdy v křivoklátských lesích fotit jinovatku. Vrátil jsem se do Prahy a viděl jsem, co se děje. Horákyně (tak říká svojí manželce – pozn. autora) říká: Je tady revoluce. Šel jsem naivně do Laterny Magiky, protože jsem tam měl spoustu známých z branže. Na schodech mě ale zastavil Standa Milota, který dělal ochranku Havlovi, a vytlačil mě ven. Nikdy jsme o tom spolu nemluvili, ale chtěl bych mu poděkovat, svým způsobem mi zachránil život. Protože pokračovat v té společnosti a v tom, kam to dotáhli a co dělají dneska, dál, to bych musel asi skočit z balkonu. Nejméně z 18. patra.“
Pořad Na prahu změn, který si můžete poslechnout zde, každý týden poslouchá a shrnuje Milan Vidlák, šéfredaktor, vydavatel a autor časopisu Šifra. Nezávislý měsíčník vychází v tištěné i digitální podobě, www.casopis-sifra.cz.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Barbora Richterová
