Bodrý Moravák pochází ze zemědělské rodiny. Dědeček byl hospodář a obchodník s dobytkem a obilím, rodiče též pracovali v oboru, a tak bylo jasné, že jablko nepadne daleko od stromu a brambora od pole. Jak pan Havlát sám říká, zemědělství se mu stalo láskou a osudem.

 

Podle toho, co se ale s tímto oborem stalo v naší zemi po roce 1989, to vypadá na lásku nešťastnou. „Poté, co se začala tvořit éra nové České republiky, očekávali jsme, že budeme podporovat venkov, kvalitní potraviny, a navážeme na to, co tady v minulosti skončilo. My jsme si všichni mysleli, protože se kritizovalo, co bylo v tehdejším zemědělství špatně, že to začneme napravovat. Ale začalo se to otáčet úplně jiným směrem,“ připustil expert z počátku velmi diplomaticky, načež se pořádně rozjel.

 

Na české péči o půdu tento milovník přírody nenechal nitku suchou, přestože jsou pole, louky a lesy suché na troud. „Spousta našich tátů si vzala pozemky z družstev a mysleli si, že budou hospodařit na svém. Jenže se otevřely hranice na Západ a stát zemědělství vůbec nepodporoval. Začalo se říkat, že vlastně nic není potřeba, že se tady nic nevyplatí, že je potřeba téměř nic nedělat. Gradovalo to a naši zemědělci se dostali do průvanu politiků, kteří jim podráželi nohy. To byl problém, jehož trpké plody sklízíme dnes, ať už jde o nedostatek vody, problém s potravinami… říkal jsem si, že to nemůže nikdo myslet vážně. Pohyboval jsem se v tom a nechápal, co se děje. Přišli a řekli: Prasata ne, ty nechceme chovat. Cena padala dolů. Hovězí? Nechceme. Cena padala dolů. To ale nebyla vina zemědělců, ale těch, kteří nastavují pravidla a rozhodují.“