Jeho život byl se zvukem spojen již od základní školy, kde seděl v lavici s legendárním zpěvákem Michalem Tučným. „Táta mi sehnal magnetofon z ministerstva vnitra s názvem Paratus. Říkalo se mu také drátofon. Natáčelo se na drát, úplně stejně jako na pásek. Začali jsme si s tím hrát a tvořit různé věci. Na střední Všeobecné vzdělávací škole, kde jsem se dostal do maňáskového souboru, jsem potom začal dělat zvukaře. Scénickou muziku pro nás tehdy natáčel Vojta Dyk, strejda zpěváka Vojty Dyka, který už tehdy pracoval v rozhlase, byl o rok starší než já. Ten mě tam přivedl. Do rozhlasu jsem se potom dostal na přímluvu jednoho režiséra jako technik elév. Zvukařina je můj svět.“

 

Zdeňku Tichému bylo tenkrát, v roce 1965, sladkých osmnáct. Asi týden po jeho nástupu padl na poradě návrh na vytvoření pořadu Mikrofórum. „Ten pořad měl odvádět posluchače od hudebního odpoledního vysílání Svobodné Evropy, byl to konkurenční pořad. Napřed se mělo točit na pásky a pak se přidalo i živé vysílání. Nikdo se nehlásil, tak jsem se nesměle přihlásil já. Odezva byla taková jako: ,Cože, on přišel ze školy, nic neumí a chce dělat živé vysílání‘? Jenže oni nevěděli, že mám průpravu z divadla, to je taky živé vysílání. Tak jsem se dostal k Mikrofóru,“ vzpomíná Zdeněk Tichý.

 

Anketa

Jsou události srpna 68 a srpna 69 stále pro český národ traumatem?

Ano

10%

Ne

90%

hlasovalo: 10728 lidí

 

Mikrofórum, které bylo na pokyn stranického vedení koncipováno jako proud hudby, aktualit a zajímavostí pro mladé, se stalo doslova fenoménem a pořad oslovil mnoho generací. Posluchače si získal především svojí neformálností a bezprostředností živých rozhovorů se zajímavými hosty. Ještě v 90. letech mělo Mikrofórum 1,2 milionu pravidelných posluchačů.

 

Poté, co byl Zdeněk Tichý převelen do dnešní Dykovy ulice na Vinohradech, dřívější Hvězdoslavovy, kde bylo studio armády, octl se tam v roce 1966 u vzniku dalšího velmi zajímavého pořadu – Nealkoholické vinárny u Pavouka. „Jeho tvůrci byli Zdeněk Svěrák a Jirka Šebánek. V jenom z dílů padla první zmínka o Cimrmanovi. Tehdy to byl ještě řidič parního válce stavby silnic a železnic v Hradci Králové, který vystavoval předměty, které přejel tím válcem, takže byly všechny placaté,“ směje se technik, který byl svědkem základů slavného Divadla Járy Cimrmana.

 

V roce 1967 byl Zdeněk Tichý převelen zpátky do hlavní budovy na Vinohradské třídě, kde nastala krátká etapa nejsvobodnějšího období – v roce 1967 totiž byla zrušena cenzura. Do té doby muselo být na scénáři ke každému pořadu razítko, že je schválen. Právě to tehdy skončilo. Zelenou dostal i pořad Písničky s telefonem, kde mohli posluchači v živém telefonátu s rozhlasem říkat i svoje názory. Kancelář získali tvůrci pořadu symbolicky právě po cenzorském oddělení. Zdeněk Tichý rád vzpomíná na rozhlasové velikány Jana Kyncla či Jana Petránka, který byl podle něj jedinečným novinářem.

 

Fotogalerie: - O roce 1968

 

Idyla ale brzy skončila. „V úterý 20. 8. 1968 jsem měl službu, odvysílal jsem odpolední Mikrofórum a šel jsem domů. Venku bylo jako v prádelně. Bydlel jsem tenkrát na Letné, kde jsme byli zvyklí, že vždy 9. května stály v ulicích tanky a konaly se tam přehlídky. Přišel jsem domů a usnul jsem. Najednou mě probudilo drnčení skla. Pomyslel jsem si, že zase nacvičují na přehlídku. Neuvědomil jsem si ale, že není 9. května, ale že je srpen. Pak mě probudil kamarád a pustil jsem si rádio. Zavolal jsem do rozhlasu a zjistil jsem, že tam jsou na ulici taky tanky. Ptal jsem se, jestli mám jít do práce. Šel jsem přes Václavák a obešel to zezadu Balbínovou. Pracoval jsem v oddělení zvukové výroby. Najednou se vedle mě objevil ruský voják, a že mám všechno vypnout. Dělal jsem, že neumím rusky, tak natáhl samopal. A tak jsem to vypnul. Když zmizel, zase jsem to zapnul a přikryl dekly magnetofonů. Potom nás svolali do kantýny na poradu, a že se bude vynášet technika z hlavní budovy a půjde se na náhradní pracoviště. Jedno z nich bylo ve studiu armády, druhé v bunkru pod Žižkovem, kde bylo studio pro případ nouze a je tam dodnes. Pak jsem šel domů a řekli mi, ať si dám volno. Odjel jsem z Prahy a dali mi na vybranou – buď odejdu sám, nebo mi dají paragraf 53 a už mě nikdy nikde nevezmou. Tak jsem odešel.“

 

Do rozhlasu už se Zdeněk Tichý nikdy nevrátil. Díky jeho technickým dovednostem jej ale vzali ve Správě severozápadní dráhy, a nakonec zakotvil v Dopravním podniku, který nabíral lidi kvůli stavbě metra a vládou byl štědře dotován. Byly tam vysoké platy, prémie i byty. „Zakládal jsem v metru rozhlas, dělali jsme takové to ,ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají‘. To se dřív dělalo na pásky, dnes už je to digitální. V 80. letech potom začala videa. Hodně to ale sledovala StB, protože se pašovaly filmy ze Západu. Vymyslel jsem to tak, že jsem u Svazarmu založil videostudio. Mělo velký ohlas a dostal jsem peníze na nákup zařízení. Dělali jsme videa o činnosti Svazarmu a podobně, zároveň jsem ale dělal také pro Amfora Klub, oslovil mě Petr Salava. Přes den se tam promítaly filmy, které se schvalovaly, jestli půjdou do kin, nebo ne. Večer byly diskotéky.“

 

Tichý také přepisoval a uchovával takzvané trezorové filmy, které nesměly být vysílány. „Podařilo se mi sehnat i Skřivánky na niti. Jiří Menzel, který bydlel nedaleko mě, byl moc rád, že jsem mu dal kopii. Říkal mi, že je viděl naposledy ve střižně.“