Co si myslet o kampani, která vypukne půl roku před volbami? Bezpochyby živá voda na kropení novinářských letních okurek. Především je to ale mrtvá voda, která ještě přiotráví již tak toxickou českou politiku. Vždyť znovu pozorujeme to, co již důvěrně známe: billboardy na každém kroku cynicky upozorňují, že i v éře škrtů stále ještě existují nedotčené domény, kde je na nesmyslné plýtvání prostředků dost. A že to jsou peníze ze soukromých zdrojů? Že to daňového poplatníka nestojí ani korunu, jak se někteří kandidáti holedbají? Asi jen chabá útěcha. Protože pak je třeba se ptát, kdo kampaň komu platí, proč, a co za to od koho bude chtít. Neboli - kde jinde se poplatníkovi účet za kampaň vrátí, a cestičky to mohou být klikaté.

Tentokrát bude kampaň nejen nákladná a klasicky marketingově povrchní, ale navíc i absurdně dlouhá. Není divu, když do přímé prezidentské volby jsou vložena taková očekávání, když se stala magnetem pro různé excentriky, politické sólisty s nenaplněnými ambicemi pro i outsidery, kteří mají vítanou příležitost vkročit hlavní branou přímo do útrob systému.

Nešťastné je, že tento maratón zakrývá a zakryje spoustu důležitých politických témat. Například reformy v daňové a dalších oblastech, pohyby v justici, církevní restituce, atd. V jeho stínu se evidentně octnou i podzimní krajské a senátní volby, kde je přitom zatraceně o co hrát. Dívejme se ale i mimo českou kotlinu. Stokrát užitečnější, než zaobírat se donekonečna tím, která ještě figur(k)a se chce o úřad hlavy státu ucházet, by bylo bedlivě sledovat, kam až mohou systémy s přímou volbou vést. Mám na mysli nedaleké Rumunsko – nesmírně výkonný generátor konfliktů po linii premiér-prezident. Přesně o to si zavedením všelidové volby koledujeme.