Mocní mají informace, které my nemáme. Hrozí globální jaderná válka. V Americe se politici zbláznili, jsou snad pod vlivem halucinací, varoval lékař

Podle Koukolíka existuje několik důvodů, proč lidé válčí. Jednou ze základních příčin je genetické dědictví: mocenské uspořádání skupin, soutěž o území a další zdroje. K tomuto genetickému dědictví se zhruba před deseti tisíci lety v souvislosti s rozvojem zemědělství přidaly určité kulturní vzorce, které fungují dodneška.

„Ve všech jen trochu složitějších společnostech existuje mocenská pyramida, na jejímž vrcholu stojí mocenská elita. A to je malá skupina mocných, obvykle bohatých. Při základně těchto pyramid se po celé dějiny nachází většina populace, jejíž podíl na moci a majetku je v porovnání se skupinkou na vrcholu malý, skoro zanedbatelný,“ objasnil Koukolík s tím, že cílem elity je udržet si či rozšířit svoji moc, k čemuž jí kromě jiného může dopomoci vyhraná, nebo neprohraná válka.

K válce může dle Koukolíka rovněž velmi napomoci narušení mocenské rovnováhy mezi velkými státy anebo oslabení některého účastníka systému. Takový oslabený stát pak riskuje rozpoutání války, protože se na něj buď vrhnou ti, co si ho chtějí podmanit, nebo se pustí do preventivní války sám, aby nepřišel o to, co má.

Vedle výše zmíněných příčin mohou válku rozpoutat i sociální pohnutky. Oblíbený nástroj válečné propagandy jsou dle Koukolíka obětní beránci – tedy ti, kdo za všechno mohou. „V nacistickém Německu to byli Židé, v Indonésii, za občanské války, to byli Číňané a komunisté,“ vypočetl lékař. „Čili nejlepší způsob, jak uchovat stát, je nalézt společného nepřítele, proti kterému se lidé mohou spojit,“ doplnil.

„Jeden z klíčových faktorů pochopení válek je něco, čemu říkám mocenská posedlost,“ navázal Koukolík. Mocenská posedlost je dána několika činiteli, včetně mocenské závislosti, která je podobná závislosti na drogách – lidé jí mohou, ale nemusí propadnout.

Jak také upozornil Koukolík, válečné hrůzy nemusí páchat psychopati či lidé s nízkou inteligencí. Často se jedná o lidi, kteří se nechají přesvědčit o tom, že nedělají nic špatného, k čemuž napomáhá výcvik a propaganda.

Válka nemusí být nutně rozumově ospravedlnitelná. Koukolík poukázal na to, že rozhodování o válečné akci může být podmíněno pocitem mravního příkazu – tedy přikázal mi to bůh, ideologie či cokoliv jiného. Výsledkem pak mohou být například sebevražedné atentáty.

Někdy války zapříčiní chybná reakce elit na okolní dění. Jinými slovy, elity nejsou schopny vyjet ze zajetých kolejí, k problému přistupují stejně jako v předešlých úspěšných případech, což v nové situaci k úspěchu vést nemusí a výsledkem bývá katastrofa.

Řízená migrace je zbraň. Velmi ničivá

V druhé části přednášky se Koukolík zaměřil na rizika současného světa plynoucí ze zpráv OSN, která nás přibližují válce. Patří mezi ně růst populace, klimatické změny, kácení lesů, nedostatek vodních zdrojů ve světě, hlad, bída, rostoucí průmyslové znečištění či nerovnoměrné rozdělení majetku a moci. „Rizika rostou, a tím roste nebezpečí konfliktu o zdroje,“ varuje Koukolík.

Za potenciálně rizikové považuje lékař i rostoucí výdaje na zbrojení včetně jaderného arzenálu. K okamžitému použití je dle SIPRI (Stockholmský mezinárodní ústav pro výzkum míru) ve světě prakticky v bojové pohotovosti připraveno cca 1800 nukleárních hlavic. Celkový počet se pohybuje na úrovni 15 tisíc hlavic.

V této souvislosti Koukolík upozornil na to, že nejen Spojené státy mají ponorky s jadernými hlavicemi, z nichž každá má výbušnou sílu asi 30krát vyšší, než atomová bomba shozená na japonskou Hirošimu během druhé světové války. Důsledky si lze prohlédnout v internetovém zdroji.

Bezpečnostní hrozbou je pro Koukolíka i masová migrace. „Ten, kdo trochu sleduje literaturu, ví, že se řízená masová migrace dá užít jako zbraň,“ uvedl a poukázal na Greenhillovu práci z roku 2010, v jejímž úvodu stojí: „Každá válka se vede nějakou strategií. Nejúčinnější válečná strategie je manipulace nepřítelem tak, že se, aniž by si to uvědomil, krok za krokem zničí sám. A dokonce tam, kde je to možné, si vykope vlastní hrob.“

S odkazem na proslulého amerického filozofa George Santayanu Koukolík připomíná, že „ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby si ji zopakovali“. Odborník sám soudí, že jsme v podobné situaci jako pes, kterého namaloval španělský malíř Goya. Hrabeme proti vodě a nevíme, zda přežijeme, nebo nepřežijeme.

Jestliže samotné téma přednášky posluchače uvedlo do stavu mírné beznaděje, následná debata jejich pocity ještě prohloubila. „Já mám z toho teda deprese,“ přiznal se pán z publika. „A to jsem mohl být toho času na rautu, kam jsem byl pozván, ale dal jsem přednost vám,“ pobavil publikum. „Udělal jste chybu,“ reagoval Koukolík a sál vybuchl smíchem. Když utichl, pán vyzval přednášejícího, aby mu sdělil, jaké máme vyhlídky do budoucna. „Chcete slyšet optimistický názor?“ otázal se Koukolík. „Ne, to ne, teď už reálnej, ale jasnej,“ rozesmál opět posluchač přísedící.

„Můj otec veškerému optimismu říkal ‚projev nedostatku informací‘. Reálný názor je, že jsme ve vysokém riziku menšího válečného konfliktu o zdroje, který může obratem ruky přerůst do lokálního či globálního nukleárního konfliktu,“ vysvětlil Koukolík. „To není optimistický teda,“ povzdechla si na to konto další z účastnic přednášky. „Zjistil jsem, že i pesimismus může být ‚projev nedostatku informací‘,“ dodal Koukolík.

Elity válčí o zdroje, ostatní jsou jen jejich kanónenfutr

Následně si slovo vzal jeden z pořadatelů akce, který poukázal na to, že v přednášce se objevilo hodně lidí, kteří byli pro válku nebo k ní byli nasměřováni. „Ale co lidi pro mír?“ obrátil se na Koukolíka.

Ten opáčil: z dějin válek a genocid lze vyvodit, že činnost této „mírové skupiny“ není příliš efektivní. „Dějiny lidského druhu jsou dějinami válek. Někdo spočetl, že za pět tisíc let lidských dějin jsme neválčili pouze několik století,“ objasnil Koukolík. „Mocenské elity válčí o zdroje, bez ohledu na přání všech ostatních. Ti ostatní jsou kanónenfutr,“ má za to.

Dalšího tazatele zajímalo, zda má přednášející nějaké zobecnění pro konec válek. Tazatel ve své aspirantuře došel k závěru, že války končí tak, že jedna nebo obě strany vyčerpají zdroje. „Z vašeho hlediska máte také takový, nebo jiný závěr?“ otázal se Koukolíka.

Podle neuropatologa tento předpoklad platil do vynálezu jaderných zbraní. Kdyby nyní došlo k výměně sta jednotek nukleárních hlavic hirošimského typu například mezi Indií a Pákistánem, následoval by podle modelu, který se otázkou zabýval, na severní polokouli nukleární podzim. „Mrzlo by pravděpodobně v červnu, výsledkem čehož by byl hladomor. Jak by se lidé chovali v průběhu tohoto druhu hladomoru si raději nepředstavujme.“

„Když jste popsal reálnou situaci, která v současnosti je, co můžeme dělat, aby nás to nepohltilo?“ zajímalo postarší paní. „Málo,“ reagoval Koukolík. „Co je to, to málo?“ vrátila mu tazatelka. „Můžeme psát petice, protestovat, scházet se, vydávat knížky, případně demonstrovat,“ objasnil Koukolík. „Ne, já jsem měla na mysli, co můžeme dělat, abychom mohli tu hrozbu od sebe případně odvrátit,“ snažila se paní vysvětlit tok svých myšlenek. „Teď jsem se to pokusil popsat. To je všechno, co můžete dělat. Jeden z anglických generálů nám říká ‚žvatlající vrstvy‘. Generál dodal: ‚divím se jim, že ztrácejí čas‘,“ opáčil Koukolík.

„No pokud nebudeme dělat nic, tak jsme jako ovce,“ podotkla tazatelka. „Chcete-li se zasadit o zásadní změnu sociopolitického systému, riskujete koneckonců život, protože mocenská elita tyhle pokusy nemá ráda a velmi bedlivě sleduje všechny, kteří se pokoušejí narušit její niku,“ vysvětlil Koukolík.

„Ale jestliže to vezmeme tak, že jsme ve střední Evropě, tak přece i ti mocní ve střední Evropě chtějí přežít,“ nevzdávala se paní. „Od toho mají kryty ve Švýcarsku,“ nadhodil Koukolík a rozesmál sál, z něhož se ozývaly pochybnosti o tom, že by se elity stihly dostat včas do krytu v případě útoku. „Stihnou se tam dostat. Nezapomínejte, že řízení a sdělování informací je vysoce selektivní. Někdo má informace, které my nemáme. A nám se dává zpracovaná informace všemi mediálními prostředky, abychom věděli, co si máme myslet a co přitom máme cítit,“ vyvedl Koukolík posluchače z omylu. „Nesmíte cítit něco, co si moc nepřejí,“ dodal.

„Můžeme my, co nemáme ty kryty ve Švýcarsku, dělat něco pro to, abychom zachránili svůj způsob života, svůj způsob civilizace?“ otázala se nakonec diskutérka Koukolíka. „Pokusil jsem se sdělit, že toho mnoho není. Jenom chodíme v kruhu. Vím, že vás plním smutkem, beznadějí a skepsí, ale takhle prostě tu situaci vidím. Doufám, že se mýlím, ale myslím, že se moc nemýlím,“ konstatoval Koukolík.

Američtí politici pod vlivem halucinací

V ten moment se do debaty zapojila další přísedící, která nadhodila, že přece jenom existuje ještě jiná varianta – volit takové politiky, kteří mají mírový program. „Vždyť přece Česká republika může vystoupit z vojenského paktu. Česká republika nemá ukazovat na jiné národy, že jsou našimi nepřáteli. Naopak, má říkat, že všechny národy světa jsou našimi partnery. A volit takové politiky, kteří mají takovýto program,“ věří diskutérka.

„Podívejte se na mapu od roku dejme tomu 1815 dodnes,“ doporučil jí Koukolík. „Podívejte se na velikost našeho území. Celý současný vojensko-strategický význam našeho území je, že tu jedna nebo druhá velmoc bude mít své základny, nebo nebude. Všechno ostatní je lhostejné. Ať už to bude strana A, nebo strana B, v ten moment tyto základny zaměří ta druhá strana. Co s tím chcete dělat?“ vrátil Koukolík ženě štafetu. „Jsou země, které nemají tyto základny...“ pokusila se paní oponovat. „A myslíte, že nebudou cílem? V ten moment, kdy se spustí akce, budou cílem, proto, aby se tam nedostala druhá strana,“ vrátil ji Koukolík na zem.

„Pak se tedy musí cílit na nějakou geostrategickou rovnováhu, aby síly byly vyrovnané,“ navrhla diskutérka. „To si myslel Metternich, jenže jsme v situaci, kdy se geopolitická rovnováha rychle a drasticky mění. Spojené státy strategicky oslabují, Čína strategicky sílí a Rusko se brání zuby nehty,“ reagoval Koukolík.

„Nechápu současné americké politiky, myslím, že se tam někdo zbláznil, doslova. A že jsou pod vlivem halucinací například panů Brzezinskiho, Rumsfelda nebo Wolfowitze. Kdyby měli trošku pohromadě, tímto způsobem nepůjdou,“ míní Koukolík.

„Jestli můžu ještě zformulovat otázku – co říkáte válečnické rétorice v médiích hlavního proudu? Já to vnímám velice silně, takové pěstování obrazu nepřítele, někdy konkrétně pojmenovaného, někdy méně konkrétně. Vytváří se ve vědomí lidí – tam je nepřítel, připravují se na válku – co tomu říkáte?“ vzala si tazatelka ještě jednou slovo. „Nic, to je pět tisíc let stejné,“ lakonicky odvětil Koukolík.

Další postarší dáma si z publika povzdechla, že „co jsme tady za zvláštní lidi, když v lidech je bojovnost, a my, co nechceme válku, nejsme ve vedoucích pozicích“. „Dá se ještě někam utéct?“ otázala se proto přednášejícího. „V současné době na jižní polokouli. Výsledek však může být problematický,“ přišla jí vzápětí nepříliš uspokojivá odpověď.

Kdyby dnes byla velká válka, nepřežil by nikdo

Poté se dostal ke slovu postarší pán, který podotkl, že se přece všem těm nedostatkům, krizím a rizikům umíme bránit. „Mezi první a druhou světovou válkou uplynulo jednadvacet let. Od druhé světové války uběhlo pětasedmdesát let a žádná válka nebyla. To je důkaz toho, že lidé dokážou přeci jenom se bránit všemu válečnému prožívání,“ prohlásil.

Koukolík však s tímto argumentem nesouhlasí. „Z toho, že zatím nenásledovala velká válka, nic podle mého názoru neplyne. To je výsledek geostrategických her racionálních hráčů – mocenských elit, pro které by byla velká válka ztrátová. Jejich stratégové od 70. let vědí, že by zkrátka nepřežil nikdo. Takže by nepřežili ani ti, kteří by byli v krytech,“ myslí si. Osobně by si však v krytu nepřál být. Protože kdyby to náhodou přežil, nepřál by si svět kolem sebe vidět.

„V současné době je riziko války vyšší. Hlavně v důsledku iracionálních pohnutek v mysli lidí. Islámský stát má na krok k jaderným zbraním v Pákistánu. Jestliže je tito lidé získají, užijí je,“ šokoval Koukolík posluchače.

„Nechtěl jsem říct, že nevyhnutelně směřujeme do nukleárního konfliktu nebo ekologické katastrofy. Chtěl jsem jen říct, že za poslední generaci, za pětadvacet let, narostla rizika. To si vyjasněme, abych tu nemluvil jako prorok posledního soudu,“ uvedl také Koukolík.

V diskusi také od jednoho postaršího pána zaznělo, že existují případy zemí, kdy se vláda chová jinak, než je většinový trend v Evropě, neboť ctí vůli lidu. „A mnohým vadí na naší vládě, že se snaží chovat jako většina v Evropě, ať jde o jakoukoliv blbost,“ rozčílil se diskutér.

„Potvrdil jste to, co jsem se vám snažil sdělit. Tedy že vliv občanů na mocenskou elitu ve většině dob je zanedbatelný,“ přizvukoval Koukolík. „Až do té doby, než přijde únor 1948 nebo listopad 1989, pak tohle neplatí,“ trochu sarkasticky podotkl pán. „Ne, stále to platí, akorát se převléknou šaty,“ vysvětlil s úsměvem Koukolík.

„Přiznám se, že zásadně neuznávám elity, nepoužívám slovo osobnost. Když je někdo miliardář, je to pro mě nula,“ rozesmála paní, která se posléze dostala k mikrofonu, ostatní. „To je morální soud, ne mocenský,“ opravil ji Koukolík. „Jsem přesvědčená, že jejich intelektuální rovina je nízká na to, aby je mohl někdo...“ pokračovala účastnice přednášky. „Hluboce se mýlíte,“ zkusil jí Koukolík znovu vyvrátit názor, leč neúspěšně.

„Chtěla bych se zeptat, když se na světě objeví nějaká figura, která má na svědomí miliony mrtvých – Stalin, Hitler – nebylo by lepší zavčas ho zlikvidovat?“ otázala se Koukolíka. „Opět morální soud,“ reagoval Koukolík. „Tato figura se nevynoří sama od sebe. Má pod sebou pyramidu a je na jejím vrcholu. Ta pyramida roste ze sociálně-ekonomického podhoubí, čili v zásadě je jedno, zda to ve 20. století byl zrovna Hitler, nebo Stalin. Máme nějaké evoluční dědictví a jeho součástí je budování mocenských elit,“ vysvětlil jí, „po každém zvratu systému se vynoří nová.“

Paní byla ovšem stále neoblomná. „Zkuste si koupit kulovnici se zaměřovačem,“ doporučil jí Koukolík a dav vybuchl smíchem. „Chtěla jsem revolver, ale když jsem ten dotazník přinesla domů, muž prohlásil: Ty ses zbláznila, to by bylo mrtvejch,“ pobavila diskutérka. „Chválím vašeho manžela,“ uzavřel Koukolík.

Jako jedna z posledních si slovo vzala tazatelka, kterou zajímalo, co lze proti invazi migrantů do Evropy dělat. „Vzít pistoli každý sám za sebe a jít,“ odpověděl jí nejprve hlas z davu. Podle Koukolíka toho mnoho dělat nelze. „Zeptám se tedy jinak – co z této současné situace mají mocenské špičky u nás?“ pokračovala tazatelka. „Udržení moci a moc je sladká,“ objasnil Koukolík.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.