NATO a Rusko: Abych se cítil bezpečně, ty se musíš cítit ohrožen. Aneb musí být nutně válka?

9. 6. 2016 5:40

ANALÝZA Mezi NATO a Ruskem to v poslední době začalo znova jiskřit v souvislosti s připravovaným summitem Aliance v polské Varšavě na začátku července 2016. Generální tajemník NATO už slibuje, že summit bude svým způsobem zlomový. Situaci, v jaké se ocitají vzájemné vztahy mezi NATO a Ruskem, sledovala pro ParlamentníListy.cz Veronika Sušová-Salminen.

NATO a Rusko: Abych se cítil bezpečně, ty se musíš cítit ohrožen. Aneb musí být nutně válka?
Foto: Hans Štembera
Popisek: Demonstrace na podporu Ruska a proti válce na Ukrajině

Předehra k polskému summitu je, jak se zdá, komponována na poměrně silné protiruské notě, a to v různých částech Evropy. Například ve Švédsku se v těchto dnech objevila jistě „nevinná“ zpráva o tom, že bez další pomoci (sic!) nebude Švédsko schopné ubránit svůj strategicky významný ostrov Gotland. Z Estonska přišla zpráva o tom, že estonský premiér chce trvalou přítomnost sil NATO v Pobaltí. V Rumunsku byla před polovinou května otevřena protiraketová základna USA. V českém případě armáda USA demonstrovala svoji východní přítomnost dalším reklamním průjezdem skrze území České republiky a Polska do Pobaltí. Podle posledních plánů mají být v Polsku a v pobaltských zemích umístěny čtyři vojenské prapory NATO. A konečně šéf NATO Stoltenberg slibuje, že nadcházející summit bude zlomový a posílí obrannou linii Aliance na východě, zatímco se bude věnovat i bezpečnostním výzvám z jihu.

Všichni ti, kdo budou argumentovat krymskou epizodou a ruskou vojenskou intervencí – či dokonce invazí nebo ještě populárněji agresí – na proevropskou Ukrajinu, budou věci značně zjednodušovat podle metody zaměňování následků za příčiny. Kořeny současného stavu a napjatých vztahů mezi NATO a Ruskem jsou mnohem delší a složitější. A začínají se nikoliv na Krymu v roce 2014, ale – obrazně řečeno – v Berlíně v roce 1989 s koncem studené války. Mezinárodní vztahy utvářejí vztahy, které z definice potřebují více než jednoho aktéra. Věci jsou složitější a pochopit je znamená prokousat se celým složitým porostem v džungli zvané světová politika.

Dva rozdílné postoje

Základním problémem vztahů mezi NATO (jako vojenskou organizací) a Ruskem (jako velmocí) je rozšiřování NATO směrem na východ, které následovalo po roce 1989. Ruská strana chápe rozšiřování NATO na východ jako potenciální bezpečnostní hrozbu včetně omezení vlastní strategické výhody a dále jako porušení ducha dohod z roku 1989, které vedly k mírovému rozpadu sovětského bloku a rozpuštění Varšavské smlouvy za aktivního přispění Gorbačovova SSSR. Potenciální přítomnost NATO (a už faktická Spojených států) na území sousední Ukrajiny, která byla v minulosti spolu se severním Běloruskem (a východním Polskem) geopolitickým nástupištěm dvou invazí do Ruska, ještě posiluje ruské bezpečnostní obavy. Role Evropské unie je v tomto případě pro Rusko sekundární, i když Rusko vnímá zavedený vzorec – členství v EU je po roce 1995 už vždy spojeno se členstvím v NATO (výjimkami jsou Kypr a Malta). Ve vztahu k rozšiřování Rusko hrálo s otevřenými kartami a opakovaně sdělovalo, že východní rozšiřování NATO bude chápat jako strategické ohrožení vlastní bezpečnosti první třídy.

Naopak základním problémem vztahů NATO k Rusku jako především vojenské velmoci jsou obavy z možných ambicí Ruska, vzájemná konkurence v prostoru východní Evropy a zájem na tom Rusko strategicky zadržovat (tj. využít konce studené války). S tím se pojil (někdy více, jindy méně nuancovaný) triumfalismus – Rusko bylo prohlášeno za poraženou stranu studené války; ruská strana takovou roli odmítá. Krymská epizoda a ochota Ruska hájit svoje strategické zájmy (podle vlastního hodnocení) na Ukrajině všemi dostupnými prostředky a bez skrupulí jsou bezprostředním argumentem pro další posilování NATO včetně zvyšování vojenských rozpočtů. Součástí západních obav z Ruska je také ruská jinakost – především odlišnost ruského politického systému, který je na Západě hodnocen jako nedemokratický a jako alter ego sovětské či ruské říše. V západní představě spolu neválčí pouze demokracie; popřípadě demokracie válčí, aby demokracii přinesly tam, kde není (demokratický intervencionalismus nadřazený suverenitě a autonomii států, který Rusko odmítá). V pozadí obav z Ruska je s vysokou mírou pravděpodobnosti velká Putinova reforma ruské armády, do níž země nalila obrovské prostředky a která už zvýšila (a ještě plánuje zvýšit) ruský vojenský a bezpečnostní potenciál.

Bezpečnostní dilema je novou evropskou realitou

Jak takový řetězec akcí a reakcí popsat? V teorii mezinárodních vztahů nejde o žádnou strašnou novinku, ale o stav, který už v 70. letech 20. století popsal Robert Jervis jako bezpečnostní dilema. Podle něj „řada způsobů, kterými se státy snaží zvýšit svoji bezpečnost, snižuje bezpečnost jiných (států)“. Zkrátka, kroky jednotlivých zemí v oblasti bezpečnosti mají dopady na jiné země při vnímání vlastní bezpečnosti. Přitom Jervis přiznává, že bezprostřední motivace ke zvyšování bezpečnosti nemusí být nutně spojena s agresí. Na druhou stranu ale další státy reagují skrze kalkulaci potenciálních hrozeb. Úplně jednoduše, důvody pro zbrojení Putinova Ruska vůbec nemusely znamenat, že Rusko chce obsadit Pobaltí, ale zvýšily možnost takového scénáře za určitých okolností. (Podobně lze chápat i připojení Krymu.) A naopak, rozšíření NATO nemuselo být nutně zaměřeno na Rusko jako cíl vojenské invaze, ale takovou možnost potenciálně zvyšuje, atp. atp. Z toho vyplývá, že obě strany jsou nyní zaťaty do spirály strategicky pojaté logiky. Je pak očividné, že svoji roli nehrají jenom fakta, ale i způsoby jejich vnímání a další interpretace.

Konečně tu také platí, že každá politika se lépe staví, pokud má k dispozici odpovídající obraz nepřítele. A v případě NATO je ruský nepřítel („ruská agrese“) legitimizačním zdrojem pro NATO, které je svými kořeny a étosem pohrobkem studené války, přeměněným (ve vztahu k Rusku) pod kuratelou USA v nástroj pro utišení traumat malých národů na hranicích s Ruskem. Teze o obrazu nepřítele platí i pro Rusko, kde se stala jedním z podpůrných argumentů Putinova třetího prezidentství. Kroky NATO teď zpětně ospravedlňují Putinovu drahou reformu armády a posilují vojenskou složku ruské společnosti (která má v zemi tradici). Tedy je nepochybně pravda, že celé bezpečnostní dilema doprovází nejrůznější ideologická vyprávění a konstrukty na obou stranách.

Konstruktivní konfrontace

Šéf NATO Jens Stoltenberg dal 20. května 2016 rozhovor pro ruské noviny Gazeta.ru, ve kterém ukazoval na základní problémy vzájemných vztahů. Stoltenberg na prvním místě zdůraznil, že NATO nevyhledává konfrontaci s Ruskem a má zájem na dalším dialogu. Kromě toho ale jasně sdělil, že NATO hodlá posílit svou vojenskou infrastrukturu v samotném sousedství Ruska (další součást bezpečnostního dilematu). Recept je celkem jasný: kontrolovaná konfrontace.

Konkrétně Stoltenberg řekl, že „hlavní smysl mého poslání je v tom, že NATO zabezpečí nutné zadržování a obranu pro všechny naše spojence. Ale zároveň s tím nevyhledáváme konfrontaci s Ruskem. Chceme více konstruktivní vztahy a věřím, že to bude v dlouhodobé perspektivě výhodné také pro Rusko.“ A dále: „Věřím, že Rusko pochopí: získá víc, pokud bude spolupracovat s NATO, ne stát proti němu. Spolupráce je dobrá pro nás všechny. Rozšíření NATO pomohlo stabilitě, míru a rozkvětu v celé Evropě a vytvořilo stabilitu a rozkvět na západních hranicích Ruska.“

Ze slov generálního tajemníka vyplývá, že NATO jako organizace nezměnila svoji základní pozici a rozšiřování NATO na východ považuje za dobrou politiku s pozitivními výsledky, které Rusko neumělo ocenit. Tady je zakopaný pes, protože NATO mluví o jednom a Rusko o něčem jiném a shoda se pak hledá těžko. Ještě hůř, pokud má jedna (ta slabší) vyjednávací strana pocit, že její argumenty a zájmy nikdo nebere v rámci diplomacie vážně.

Evropská unie a její závislost na NATO

V evropských podmínkách je tu ale ještě třetí figurant, jehož bezpečnostní dimenze je poněkud zakrnělá – Evropská unie. V posledních dvou letech bylo možné sledovat, že EU zůstává jenom sekundantem NATO a že jakýkoliv velmocenský potenciál EU jako projektu regionální integrace, která měla Evropě přinést mír a zaručit její slovo ve světě (po dekolonizaci a druhé světové válce), závisí na vnějších aktérech, na NATO a potažmo na USA. Dynamika EU po roce 1995 (rozšíření v roce 2004, 2007 a 2013) ukazuje na to, že EU plně spoléhá na bezpečnostní atlantismus.

Z hlediska geopolitiky, která bere v potaz zeměpisné podmínky (jejichž relevance nezmizela ani dnes), EU nedává bezpečnostně smysl – její základní bezpečnostní pilíř leží za Atlantikem a mimo evropský (potažmo eurasijský) kontinent. Z ideologického hlediska (společné hodnoty západního světa) takový stav věcí smysl dává a stejně tak je jasné, že taková situace odpovídá zájmům světového hegemona. Bezpečnostní závislost na NATO ale EU jako autonomního aktéra značně omezuje výměnou za americkou ochranu. Naproti tomu Rusko je geopoliticky součástí kontinentální bezpečnosti evropského kontinentu a poslední vývoj ukazuje, že celková bezpečnost kontinentu na jeho krocích závisí.

Recept na zlepšení vztahů s Ruskem není jistě jednoduchý a v současné době ani možný, protože bude potřebovat radikální změnu paradigmatu na obou stranách. Ta zatím na obzoru není. V dnešních podmínkách je tak možné očekávat režim bezpečnostního dilematu a konstruktivní konfrontace, která přináší zatím určité plusy oběma stranám. V Evropě (především v její východní části) nicméně nevytváří atmosféru bezpečnosti, o kterou paradoxně mělo jít. Ale takhle paradoxně bezpečnostní dilema funguje. Traumatickým bodem do budoucnosti zůstane otázka členství Ukrajiny (a popřípadě i dalších zemí, jako jsou Gruzie nebo Finsko) v NATO, o které Ukrajina už opakovaně vyjádřila zájem. Tady Rusko ještě svoje poslední slovo neřeklo, i když sama otázka byla zatím odložena.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: vss

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Zeman pronesl drsná slova v obci Vintířov: Rudé trenky? Chyba Hradní stráže, že ty kominíky nesestřelila. Americká ochranka by je rozstřílela na padrť!

17:40 Zeman pronesl drsná slova v obci Vintířov: Rudé trenky? Chyba Hradní stráže, že ty kominíky nesestřelila. Americká ochranka by je rozstřílela na padrť!

Prezident Miloš Zeman navštívil v rámci své cesty po Karlovarském kraji obec Vintířov, kde se setkal…