Ne, za tohle nejsem placená. Zkušená učitelka promluvila, jak to funguje v našem „moderním“ školství

19.07.2018 21:07

Ministerstvo školství se snaží přeměnit školy na úřady. Podle ministerských úředníků už není důležitá vzdělávací funkce škol, ale důraz má být kladen na „socializaci“. Tak je zdůvodňována i inkluze po česku. „Kdyby učitelé přesně plnili to, čím je ministerstvo zavaluje, tak by jim pro samou tvorbu školních vzdělávacích programů a tematických plánů a dalších byrokratických nesmyslů nezbýval prakticky žádný čas na výuku,“ upozorňuje učitelka angličtiny a němčiny a zakládající členka inciativy Pedagogická komora Jana Kunšteková. Většina učitelů to podle ní naštěstí bere s rozumem a i přes klacky, které jim ministerstvo háže pod nohy v podobě stále nové administrativy, se stále ještě postaru snaží žáky něčemu naučit. Je to však čím dál těžší. A běda, když příjde Česká školní inspekce. Tu zajímají takřka výhradně „papíry“.

Ne, za tohle nejsem placená. Zkušená učitelka promluvila, jak to funguje v našem „moderním“ školství
Foto: kr-stredocesky.cz
Popisek: Prázdná třída, ilustrační foto

Zaujal mě článek kolegy učitele Jiřího Karena „Kterak jsem dělal revoluci v dějepisu“, který byl publikován v Britských listech. Než začnete číst moji analýzu, doporučuji si ho přečíst.

Nevím, jestli jsem úplně povolaná toto téma rozebírat, protože dějepis neučím, učím jazyky, ale kolega chtěl rozpoutat diskusi, tak se zapojím.

Podle mého názoru má kolega Karen ve spoustě věcí pravdu. Například:

- S naším školstvím je něco v nepořádku.

- Slyšíme spoustu frází à la učit smysluplně. Ale co je obsahem?

- Co si představit pod pojmem moderní výuka?

- Příliš mnoho rámcových programů a tematických plánů - RVP, ŠVP, TP...

- Binec v učebnicích

- Rozpor mezi moderní rétorikou a zajetou praxí

- Školy jako „průtokové ohřívače“ učitelů – po roce zase dál aneb kouzlo smluv na dobu určitou

- Kterak učit dějepis v době neustále porevoluční

- Strašlivá časová náročnost výuky, při níž děti hodně participují a leccos vyhodnocují samy, s kteroužto náročností žádné programy ani plány nepočítají.

- Nejasnost v tom, kdo, proboha, ty RVP v tom NIDV tvoří? Stejné jako problém: Kdo, proboha, tvoří státní maturity v Cermatu?

- A mnohé další...

Anketa

Věříte, že za 10 let se naše země bude mít lépe než dnes?

13%
hlasovalo: 8469 lidí
Pro nezasvěcené stručně popíšu hlavní problém. Od roku 2008 už definitivně nejsou jednotné osnovy, ale takzvané Rámcové vzdělávací programy (RVP). Definice národního ústavu pro vzdělávání (Národní institut dalšího vzdělávání; NIDV) praví: „Rámcové vzdělávací programy (RVP) tvoří obecně závazný rámec pro tvorbu školních vzdělávacích programů škol všech oborů vzdělání v předškolním, základním, základním uměleckém, jazykovém a středním vzdělávání. Do vzdělávání v České republice byly zavedeny zákonem č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). Do legislativy je prosadila bývalá ministryně školství Petra Buzková (ČSSD), původním vzděláním právnička. Ta se ovšem nikdy nevěnovala právní praxi, natož školství. Před svým ministerským angažmá „pracovala“ pouze v politice.

Na RVP navazují Školní vzdělávací programy (ŠVP ). Tentokrát cituji z portálu Řízení školy online:

Co určuje vzdělávání na jednotlivých školách? Školní vzdělávací programy.

Každá škola si program nyní musí sama vytvořit podle zásad daného rámcového vzdělávacího programu (tzv. RVP). Formulujte své představy o nejlepší podobě vzdělávání na vaší škole. Jak vytvořit školní vzdělávací program tak, aby podpořil učitele na jejich cestě ke vzdělání a zároveň byl srozumitelný dětem i jejich rodičům? Nejde jen o to opsat školní vzdělávací program jiné školy.

Tak to bychom měli – zní to docela logicky. Prostě si daný pedagogický sbor připraví plány, které jsou pro danou školu reálné a realizovatelné a odpovídají jejímu zaměření a jsou ve shodě se záměry ministerstva. To, co bylo dříve součástí státních osnov připravených týmem vybraných odborníků celostátně, dnes musí každá škola dělat sama.

Jenže tím to nekončí. Podle ŠVP si každý kantor musí připravit pro svůj předmět ještě tematické plány. Obludná úřední definice tohoto dalšího administrativního nesmyslu kdysi visela na webu ministerstva. Už tam není. Jeho kopie zůstala dnes už pouze na Wikipedii:

„Tematický plán“ je organizační pomůcka učitele, prostřednictvím které sestavuje časový plán výuky daného předmětu. Tematický plán obsahuje zejména název předmětu, jméno učitele, hodinovou dotaci, časový rozvrh výuky na pololetí či školní rok, pravidla hodnocení, požadované učebnice či jiné učební pomůcky apod. Pro konkrétní hodiny je sestaveno učivo vycházející z nadřazených učebních dokumentů (např. ze školního vzdělávacího programu).“

Dovoluji si podotknout, že podle mého názoru jsou tematické plány, pokud je vypracovaný Školní vzdělávací program, už naprosto zbytečné. A osvícení ředitelé už je ani nevyžadují. Pokud má učitel stanovené cíle a zná počet hodin, snad si už, proboha, učivo přizpůsobí i bez toho, že by to musel celé ještě jednou opisovat.

Kolega Karen narazil na celou řadu rozporů, na které jsme my v praxi dávno zvyklí a prostě to nějak přejdeme a přizpůsobíme. Klasický byl rozpor mezi RVP a tematickými plány, mezi moderním pojetím výuky a „zděděnými“ dokumenty.

Ministerstvo něco stanovilo a škola si to stejně dělala po svém, tradičně, od lidu popelnicových polí přes antiku a dále s tím, že s trochou štěstí se k těm moderním dějinám „ani nedostaneme“. Protože ne každý dějepisář je zaměřený na moderní dějiny a mnoho z nich ví, že je to tak trochu „vošajstlich“, protože se z pole „historie“ dostává na pole „politika“; a jsou mnozí učitelé dějepisu, kteří vědí, že co platí dnes, nemusí platit zítra... Ostatně, to samé se táhne celým pojetím dějepisu, kdy snaha o kritické myšlení dětí – aby samy vyhodnocovaly – je určitým způsobem, jak se vyhnout tomu, aby dané téma vykládal učitel a ručil za jeho interpretaci.

Přiznávám, že způsob, kterým k tomu kolega přistupoval, sklidil můj obdiv. Takováto příprava hodin odpovídala učiteli s platem jako v Německu, a ne v Čechách. Vůbec si nedovedu dlouhodobě představit takovouto přípravu, včetně vytváření vlastních pracovních listů. S tím, že měl ještě úvazek na vysoké škole, byl na nejlepší cestě k vyhoření.

V jeho textu mě však zarazilo několik věcí:

1) Jeho obsedantní snaha neustále něco konzultovat s kolegy. Co se rozkecá, vede k problémům. Je to asi překvapivé, ale je to tak. Je nejlepší, když vedení je učitelem co nejméně zatěžováno.

2) Fakt, že s ním kolegové řešili, co a jak probírá. Možná se to někde děje, ale já jsem to snad ani za třicet let nezažila. Konzultace mezi kolegy, kteří učí stejný předmět, jistě, sladění témat ke zkouškám či k maturitě, jistě... Ale aby se někdo divil, že beru v prváku něco, co patří do čtvrťáku…? Ostatně v jazycích to ani nejde. Začít podmiňovacím způsobem a končit časováním v přítomném čase, to by se asi nesetkalo s úspěchem. Nebo rozebírat text s maturitní úrovní v osmé třídě, pokud neučíte extra talentované děti.

A ostatně si kacířsky myslím, že ani v tom dějepise se to nemá přehánět. Že dějiny mají svou posloupnost, i když neexistuje objektivní hodnocení dějin, a že jedna zkušenost lidstva navazuje na druhou. Že druhá světová válka vznikla a měla takový dopad v širším kontextu právě proto, že byla druhá. A že před tou první bylo mnoho „nesvětových“. Že na lidu popelnicových polí nic špatného není.

Učím sice jazyky, ale ty jsou provázané s dějinami docela dost. Říká se tomu širší rámec nebo reálie. Dějiny Německa k tomu také patří. Od té doby, co se učí „moderně“, mají studenti čím dál tím větší problém rozhodnout, jestli byl dřív Hitler nebo Goethe. Že byl i jakýsi Nietzsche, který nevolky ovlivnil i vznik nacionálního socialismu v Německu, to už bych chtěla opravdu moc.

3) Argumentování maturitou, když dnes, v době státních maturit, ale ostatně tomu tak bylo i dříve, si dějepis zvolí student dobrovolně do profilové části maturity a předpokládá se tedy, že o něj má zájem a není odkázán na diktování učebnice. Nikdo z dějepisu maturovat nemusí, což z textu kolegy Karena není úplně jasné.

4) Diktování z učebnice. To jsem také sice viděla, na některých školách nehodných toho názvu, ale na gymnáziu si to tedy představit neumím ani v dějepise, který neučím. Ale možná jsem idealistka, nevím. Co však bezpečně vím, že by diktující učitel musel mít neotřesitelnou autoritou a černý pás v karate, aby mu děti při tak nudné hodině nerozebraly třídu. Ono totiž není jenom „diktování“, nebo jenom „moderní výuka“, je spousta prostoru mezi tím.

Abych to celé shrnula a přizpůsobila vlastním zkušenostem.

Naprosto šokující věta, ze které moje mnohé kolegy osype – mnohé ne – a kterou by neměl číst můj zaměstnavatel: „Nikdy jsem žádné RVP nečetla a ani číst nehodlám.“ ŠVP jsem jednou četla, na škole, na kterou jsem tehdy právě nastoupila. A tematické plány? To už byla docela komická zkušenost.

Zástupkyně ředitelky – ředitelka sama byla pro školu jaksi daleko méně podstatná – důsledně trvala na tom, že nesmí být tvořené podle učebnic. Takže aby vznikl požadovaný „papír“, přehazovala jsem gramatiku, aby nebyla podle kapitol. Ale učit jsem jí podle kapitol musela, protože jinak by to na sebe nenavazovalo. Nezmiňuji psaní tematických plánů z doby před RVP, kdy se opravdu víceméně opisovaly kapitoly učebnice. Tehdy ovšem ještě nebylo v módě místo výuky „vytváření klíčových kompetencí“, jak to nařizuje školám ministerstvo dnes. Když jsem tvořila své první tematické plány v době, kdy jsem začínala, zpestřovala jsem si nudné opisování vsuvkami typu „Plánované zpoždění“, „Dohánění neplánovaných výpadků“ či „Opětné opakování“. Dále jsem pravidelně – učím už opravdu dlouho – zaměňovala v měsíčních plánech „The Prokop Family“ za „The Addams Family“. Nikdo si toho nikdy nevšiml – asi to nikdo nečetl.

Abych nevypadala jako příliš velký suverén – každý učitel musí mít plán a vědět, co má stihnout, jaké kompetence u žáků vytvořit a rozvinout, řečeno dnešním slovníkem. Řečeno postaru – kolik lekcí má za rok probrat. Musí vědět, co mají studenti zvládnout k maturitě, zejména v předmětech, kde se maturovat „musí“ – čeština, angličtina, matematika. V ostatních předmětech je větší volnost, ale pořád většina z nás chce něco naučit. Protože to je důvod, proč tu práci děláme.

V jazycích máme, zaplaťpámbu, Společný evropský referenční rámec s jasně stanovenými požadavky na jednotlivé úrovně. Od A (začátečníci) až po C (pokročilí). S řadou mezistupňů: A1, A2, a tak dále. Ověřuje to nejen maturita, ale především mezinárodní zkoušky v daném jazyce, které se na požadované úrovni dělají. V angličitně od KET (nejjednodušší, většinou pro děti na nižším stupni gymnázia) až po CPE – Certificate of Proficiency in English, na úrovni C2. Ta se ale na školách už nedělá, jen ve specializovaných jazykových centrech. Víme tedy, co přesně se od našich studentů bude vyžadovat – k maturitě úroveň B1 – a tomu přizpůsobujeme výběr učebnic. Protože na rozdíl od mnohých jiných jsem toho názoru, že když jazykové učebnice připravují mezinárodní týmy odborníků přesně na míru jednotlivým úrovním, je zbytečné, abych na tom cokoli „bastlila“ s tím, že já to vymyslím lépe. Nevymyslím, a ani za to nejsem placená. Když si vyberu nakladatelství a učebnici, předpokládá se, že navštívím metodická školení, které každé nakladatelství poskytuje bezplatně, proškolím se a budu vyučovat podle učebnice. Všechny učebnice jazyků hodné svého jména mají dnes pracovní sešity, CD s poslechy, mnohé mají i vlastní krátké filmy na DVD a dokonce i materiály pro interaktivní tabule. Samozřejmě vím, že na internetu je spousta dalších materiálů, které si můžu vytisknout, připravit, najít si zajímavé texty a podněty pro hodiny konverzace. Ale základní výuka jazyka je řemeslo jako každé jiné. Musí se zvládnout sám jazyk, k tomu didaktika a metodika, přizpůsobit danému „publiku“ a počtu hodin a jedeme.

My, učitelé jazyků, to tedy máme jednodušší. Aspoň já to takhle vidím. Co se ostatních předmětů, třeba dějepisu týče – podrobnosti neznám a snad ani nechci znát. Ostatně soudím, že návrat k nějaké formě jednotných osnov by byl rozumný, ne absolutní, ale takový, aby se student, který přestupuje z jedné školy do jiné, neocitl v Jiříkově vidění. To by snad stačilo. Museli by se na nich ale podílet kantoři, ne úředníci Národního ústavu pro vzdělávání (NÚV) a jejich „vybraný kolektiv“. Zvláště s ohledem na to, že, jak napsal ve svém článku kolega Karen, vůbec netušíme, kdo na plánovaných nových RVP bude „bastlit“.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: .

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Rvačka v Praze: Ničíte nám billboardy, Piráti, dává k soudu SPD. Ivan Bartoš není pozadu

17:35 Rvačka v Praze: Ničíte nám billboardy, Piráti, dává k soudu SPD. Ivan Bartoš není pozadu

Letní prázdniny sice ještě neskončily, ale předvolební kampaň před podzimními komunálními volbami bě…