„Chtěli byste mít sex v uprchlickém táboře?“; „Modlím se k Alláhovi, ať mi dá blonďatou Němku“; „Všichni Arabové jsou vítáni, ale Židi jsou nácci“. Stačí jen výčet několika názvů kapitol, aby si člověk uvědomil, že knížka „Čau uprchlíci!“ nebude žádné politicky korektní povídání. Ostatně od spisovatele Tuvii Tenenboma by nikdo nic takového nečekal. Dělá si srandu, z čeho se mu zachce, ale v rámci kvalitní reportéřiny odpovídá i na vážné otázky spojené s uprchlíky a německou národní povahou. Tady je pár ochutnávek...
Máma a její děti
Máma. Tak nazývá Tenenbom německou kancléřku Angelu Merkelovou s jejím zvoláním „To zvládneme“ v roce 2015. Následně procestoval Německo a ptal se na uprchlíky. Když se například podíval do uprchlického tábora, který vznikl v berlínském Tempelhofu na území bývalého letiště, musel konstatovat: „Prý je tu sedm hangárů a každý z nich má spoustu ‚boxů‘, což je něco jako pokoj. Žádný box nemá dveře. Žijí tu tisíce lidí a hladina hluku během dne ani noci prakticky nepolevuje. Když spolu lidé mluví, musí na sebe křičet, aby se kvůli všudypřítomnému hluku vůbec slyšeli.“ Nikomu se tam moc nelíbí, což ho doprovází při návštěvách i v dalších uprchlických ubytovnách či táborech.
Po zhlédnutí tábora v Lipsku, někde v prostoru, kde se dříve konaly Lipské veletrhy, už vybuchne: „Mám toho právě dost, dál to nesnesu. Vře to ve mně, připadám si jako papiňák. Jak může německá vláda dopustit, aby se tohle dělo? Copak lidé v téhle zemi nemají kousek studu? Prezentují se před celým světem jako ti nejsprávěnjší lidé pod sluncem, úžasní a starostliví, ale jsou takoví doopravdy? Nechali by takhle žít psa? Kde to jsme, proboha? V Islámském státě?“
Německo a jeho vina
Když se sejde s dnes již bývalou šéfkou strany Alternativa pro Německo Frauke Petryovou a zeptá se jí, proč Německo přijalo víc uprchlíků než jiné země v Evropě, ta mu řekne: „Má to co do činění s pocitem viny, který byl do Němců vštěpován desítky let po druhé světové válce. Takže když se Němců zeptáte, proč se Německo takhle musí chovat, odpovědí vám, že je to druh naší odpovědnosti za naši vinu na rozpoutání druhé světové války.“ Petryová sice takovou vinu necítí, ale odpovědi velké řady dalších Němců jsou totožné. Jde o pocit viny za druhou světovou, Hitlera a miliony zmarněných lidských životů. Ostatně posléze se autor setkal i se zakladatelem Pegidy Lutzem Bachmannem.
Po návštěvě uprchlického tábora v Norimberku a setkání s osmadvacetiletou muslimkou ze Sýrie Samah si začal zoufat: „Německo si vydobilo fantastické jméno, když otevřelo své hranice tolika uprchlíkům, ale tím, že neplánovalo, co s nimi udělá, až tu budou, zpečetilo jejich osud. To, čím si uprchlíci procházejí v táborech – ať už je to nekonečná nuda, hrůzostrašné bitky na nože, rozbité záchody, nechutné jídlo, přidělování včerejších nepřátel na jeden pokoj nebo jakákoli absence hygieny, to všechno tyhle lidi ovlivní na celý život. Samah a stovky tisíc jejich krajanů a krajanek jsou předurčeni k duševní i duchovní smrti. Ano, Německo možná zachránilo jejich těla, ale zabíjí jejich duše.“
S německým Turkem
Jedním z nejzajímavějších setkání popsaných v knize je však návštěva spisovatele tureckého původu a autora několika bestsellerů Akifa Pirincciho v Bonnu. Podle informací médií na demonstraci Pegidy v Drážďanech řekl: „Bohužel, koncentrační tábory jsou v tuto chvíli mimo provoz.“ A nyní Tenenbomovi vysvětlil, jak byla věta vytržena z kontextu, protože četl z vlastní knihy, kde v příběhu politik CDU komusi řekl: „Pokud se vám nelíbí, že tu jsou uprchlíci, máte možnost i právo tuto zemi opustit,“ načež autor sdělení ještě doplnil vtipně o větu: „Byly by tu ještě i jiné možnosti, jenže koncentrační tábory jsou v tuto chvíli bohužel mimo provoz.“ Nicméně se stal obětí nepřesnosti, nepřítelem lidu, nakladatelství mu zrušilo smlouvu, a to přesto, že média přiznala svou chybu, ale většina neveřejně.
„Novinář musí zůstat neutrální a psát fakta, fakta, která může dokázat. To ale není případ dnešního Německa. Co dělá německý novinář? Protože je to zločinný, zeleně kontaminovaný ideolog, má poslání infikovat zkurveným multikulturalismem mozky čtenářů,“ říká v knize Akif Pirincci a následně ohledně uprchlíků doplňuje: „Jak nyní víme, 30 % uprchlíků jsou analfabeti, dalších 50 % má funkční negramotnost, což znamená, že umějí číst, ale nerozumějí tomu, co čtou. A zbylých 20 % jsou jen částečně vzdělaní lidé.“
Humánní rasisté
Izraelsko-americký novinář Tuvia Tenenbom – jemuž česky v nakladatelství Zeď vyšla už kniha „Všechny jejich lži“ o politickém smýšlení Američanů a o tom, proč se z USA stal „Trumpland“ – samozřejmě někdy hodí na stůl i židovskou kartu. A zjišťuje asi tu nejsmutnější věc, což po rozmluvách v Hannoveru komentuje takto: „Snaží se se mnou diskutovat, ale je to marné, ať řeknu cokoli, stejně trvají na tom, že Židé jsou nácci. Hotovo, šlus. Jak jen může být nejhumánnější národ tak antisemitský? Zas a znovu jsem šokován, opět se setkávám s tím samým jevem, že evropští milovníci uprchlíků jsou zároveň ryzí rasisti.“
Na zadní straně knižní obálky je napsáno: „Vtipný jako Borat, chytrý jako Woody Allen, neodbytný jako Michael Moore. To je Tuvia Tenenbom.“ Až tak dokonalým dílkem kniha „Čau uprchlíci!“, jak to hlásá PR sdělení, není. Tenenbomův humor je někdy trochu utahaný, ale jde o jednu z nejlepších knih ve svém oboru. Tím, že se novinář setkal s „ďábly“ i s „anděly“ dnešního Německa, vlastně udělal této zemi nejlepší službu, protože strká její pod nánosy humánního make-upu zvrásněnou a nezdravou tvář před zrcadlo.
Hodně sympatické pak je, jak při svém psaní zcela knockoutuje politickou korektnost. Ostatně v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz na konci loňského roku prohlásil: „V současných západních médiích novináři přijali aktivistické pojetí žurnalismu. Setkávám se s tím mnohem častěji a znovu a znovu. Jsou mnohem více aktivisté než žurnalisté. Jestli bude tento trend pokračovat, bude to znamenat smrt novinařiny.“
Psali jsme:
autor: Jan Rychetský
