Ještě nedávno po Německu asepticky čistá metropole Bavorska dnes v některých částech vypadá spíše jako hlavní město Burundi Bujumbura. Projít se třeba večer kolem hlavního mnichovského vlakového nádraží (a v menší míře i kolem asi jeden a půl kilometru vzdáleného hlavního autobusového uzlu) vyžaduje splnit si doslova Bobříka odvahy. A to nejen pro ženy, ale i pro muže. Ostatně, ženy a dívky tady samy už prakticky nechodí - a pokud už ano, rychlost jejich přesunu spíše připomíná taktické kličkování v zemi nikoho. 

Není totiž o co stát: v podloubích obchodů, třeba na Arnulfstrasse, ba i hned vedle vchodů do recepcí hotelů, např. Amba nebo Winters, to silně čpí močí a kupí se exkrementy, nebo se zde shlukují gangy cizinců nebo místních asociálů, nepokrytě hromadně konzumující alkohol a vulgárně pokřikujících na každou kolemjdoucí pěknou ženu. A policii není v celém historickém centru, krom dvou hlídek vyzbrojených samopaly HK 5 (ovšem na rozdíl od Francie bez ochranné balistiky) na vlakovém nádraží. To i v Praze je vidět více mužů a žen zákona. Ani armáda v bavorské metropoli zatím nezasahuje, na rozdíl od francouzské Cizinecké legie např. na letišti a vlakových nádraží v jihofrancouzském Montpelliére nebo Béziérs, což třeba umožňuje bezdomovcům všech různých odstínů pleti bezstarostně se večer válet před zavřenými vchody do luxusních shopů na ulici Sonnenstrassea Schützenstrasse. Dobře vědí, že policie má teď jiné starosti a navíc se jich když ne bojí, tak má strach razantně zasáhnout, jako proti třeba Čechům či jiným občanům Evropské unie, aby snad nebyla třeba levicovými politiky ze Strany zelených nařčena z rasismu. Na první pohled je proto na nich vidět, že si tuto svou výhodu uvědomují a také (zne)užívají.