Pohlreich v rozhovoru uvedl, že v roce 1989 na jaře se rozhodl opustit Československo. „Chtěl jsem se mít líp a byl jsem jeden z mála v té době, který viděli ten západní svět. Byl jsem dvakrát v Holandsku a třikrát v Itálii nebo čtyřikrát s tím sportem, takže jsem věděl, že to, co nám říkají tady, tak není úplně přesné,“ vysvětlil a dodal, že přes úplatky si vyřídil papíry a jel. Žádná perzekuce rodiny už nebyla, což moderátor vysvětlil konstatováním, že byl rok 1989, i když to, co se stane v listopadu, nikdo netušil. „To si myslím, že netušil vůbec nikdo. Ti, kteří říkají, že tušili, tak si nemyslím, že moc tušili. Nebo já jsem netušil určitě,“ mínil restauratér.
Doplnil, že jako žadatel o politický azyl nemohl pracovat. „Když nemůžeš dělat, což zažíváme teď shodou okolností, ale ne v takovémhle rozsahu, tak úplně zblbneš,“ komentoval svůj pobyt v Nizozemí a pokračoval: „Oni se o tebe postarají jakoby dobře, celý ten systém je napasovaný na migraci odněkud z Afriky, takže oni mají pocit, že když ti dají najíst a napít a střechu nad hlavou, tak je o tebe postaráno. Ale moje ambice byla úplně jiná.“ Na migranty z východní Evropy prý v Nizozemí místní koukali skrz prsty, protože jim oproti těm z Afriky nic nehrozilo a byli de facto ekonomičtí migranti, kteří v zemi neměli co pohledávat.
Důvody k politickému azylu po listopadu pominuly, Pohlreich tedy podle svých slov vyplnil „imigrační papíry“ do Kanady a USA. Ale nakonec dostal pracovní vízum do Austrálie a v roce 1991 odletěl. Ovšem v Austrálii byla tehdy krize a se zaměstnáním byl na štíru, nakonec skončil ve francouzské restauraci. Vrátil se prý z rodinných důvodů. Začátky byly krušné, ale díky pracovním návykům z Austrálie se vypracoval.
K Francii se Pohlreich dostal i při povídání o tom, že se z něj stal „celebrity chef“, tedy mediálně známý kuchař. Moderátor podotkl, že ve Francii byl jiný přístup a kuchaři dostávali vyznamenání, i když v telvizi nebyli. Pohlreich soudil, že je to tím, jakou má gastronomie a jídlo obecně pozici ve francouzské společnosti.
„Proč my jsme takoví burani?“ ptal se moderátor Šimůnek. A Pohlreich odpověděl, že je to kvůli tomu, že Češi se na jídlo dívají přes peníze. „Jestli to stojí nebo nestojí za ty prachy,“ vyjádřil lapidárně postoj Čechů. Českou gastronomii prý zdecimovalo 40 let komunismu, ale tato výmluva už dnes neobstojí. „Gastro, když se nad tím zamyslíme, dostávalo na prdel od roku 1938, to znamená 50 let. Ty devadesátky pomohly, že se začaly vydělávat peníze, ale ta izolace v gastronomii je jedna z nejhorších věcí vůbec,“ soudil a dodal, že českou gastronomii znovu založili cizinci.
Fotogalerie: - Proti policejnímu násilí
Prohlásil, že na gastronomii se zapomíná i ve školách a stát by měl přijít za těmi, kdo mají zkušenosti, aby učili novou generaci. Podle něj se v Česku vžila představa, že vzdělání má dodat polotovar. „A ty si ho máš znova za svý peníze dodělávat. Co to je za kravinu?“ argumentoval Pohlreich, že to je jako by hostovi, který si objedná kachnu, donesl kachnu a řekl mu, že knedlíky si má donést sám.
Mínil, že lidé dnes kvůli politické korektnosti žijí ve lži včetně Česka. „Všichni hrajeme tohohle betla, kterýho víme, že musíme prohrát.“ Ale systém, místo aby vychovával profesionály, tak v něm všichni jedou dál a nestarají se, jak to dopadne. „Takhle fungující stát nemá vypadat a říkám si, doprdele, co je tak složitýho na tom se podívat, jak to dělají ve Švýcarsku, v Rakousku, ve Francii, i v tý blbý Austrálii? Tam se to učí úplně jinak. A my, než abysme udělali armádu kvalitních řemeslníků, sice bez maturity, ale kvalitních řemeslníků, tak místo toho tady vychováváme pseudostudenty, kterým se snažíme zajistit příjemný dětství? Takhle to nemůže fungovat,“ rozčiloval se. A vzpomenul na slova svého otce, že „řemeslo má zlaté dno a posrané víko“. Podle Pohlreicha by bylo zapotřebí si přiznat, že ne všichni mají hlavu na vysokou školu. „Chtělo by to osvíceného diktátora, což je nejlepší způsob řízení. Ten by to vyřešil jednou provždy,“ žertoval.
Psali jsme:
autor: kas
