Že něco „nemá alternativu“, to slýcháme od lidí, kteří mají prospěch ze stávajícího stavu. A přitakávají jim lidé, kteří se bojí změny, lidé bez představivosti a hlavně lidé bez názoru, mlčící většina. Zvláštní je, že nenahraditelností se šermuje tehdy, když něco nefunguje, když s něčím není spokojenost. Tvrdí-li se, že alternativu nemá současný politický systém, momentální členství v mezinárodních organizacích, anebo dnes skloňovaná ideologická dogmata, tvrdí se to proto, aby se zabránilo debatě o alternativách, které samozřejmě existují, jako vždy existovaly a existovat vždy budou.

Naši bezalternativní politici, snažící se zalíbit německé, bruselské či americké vrchnosti, si nedávno vysloužili od Viktora Orbána sarkastický komentář, že „shánějí koně do hořící stáje“. Otřesný důsledek vzešlý z posledních voleb do Poslanecké sněmovny! Diskusi o alternativách k tomu, co podle naší vlády (a s ní spřízněných propagandistů) nemá alternativu, nelze odkládat, a začít je třeba hledáním alternativy k nefunkční zastupitelské demokracii.

Podobně jako jinde v Evropě, i u nás se velká většina voličů cítí bezmocná, pokud jde o vliv na politické rozhodování. Většina občanů nedůvěřuje vládám, je přesvědčena, že politici se nezajímají o názory občanů, že lžou a do politiky vstupují ze zištných důvodů. Systém politických stran, kterým nedůvěřuje 80 % Evropanů, a jejichž členové představují pár desetin procenta voličů, se vyčerpal a přežil.