Název „Jak nepřijít o peníze“ vyvolává dojem příručky pro investory. A kniha v podstatě takovým návodem je, v závěru se totiž čtenář dozví, co by měl v současnosti dělat se svými penězi, aby mu nezmizely.
Tomu ale předchází 130 stránek, na kterých je shrnutý ekonomický vývoj posledních dvanácti let, od „velké finanční krize“ v roce 2008 až po současnost. Se všemi „chuťovkami“ jako nalévání miliard do zbankrotovaného Řecka, ořezávání růstu ekologickými opatřeními, nebo bláznivá politika Evropské centrální banky.
V úvodu je současné myšlení politických a ekonomických elit srovnáváno s tím, jak uvažovali jejich předchůdci jen o generaci dříve, kolem roku 2000. Zásadní rozdíl vidí Šichtařová s Pikorou v tom, že tehdy vládlo přesvědčení, že dluhy jsou špatné. Dokonce i Řecko a Itálie, dnes notorické symboly zadlužení, před rokem 2008 dokázaly své veřejné dluhy snižovat.
Probrali i stručnou historii projektu zvaného euro, od masivní propagandy k jeho zavedení na přelomu tisíciletí po nesmyslné argumenty, kterými jsme krmeni my dnes. Na druhou stranu autoři poctivě kriticky rozebírají i argumenty odpůrců společné evropské měny. „Jakmile jde o euro, mnoho lidí přestává myslet a nechává se opít rohlíkem,“ shrnují Šichtařová s Pikorou.
A kombinace obou těchto faktorů dovedla Evropu tam, kde je – že i v dobrých letech roste jenom hlemýždím tempem, ale o to více sní o svém globálním vlivu.
Příběh pokračuje teoretickým rozborem hospodářského vývoje, ovšem s několika užitečnými radami pro čtenáře investory i ekonomy koníčkáře, jak se orientovat. Například sledovat tzv. výnosovou křivku, která indikovala finanční krizi už od roku 2004.
Velký prostor je v knize věnován příběhu Řecka, jehož ekonomické turbulence jsou prý koncentrací toho, co se v tomto desetiletí udělalo v hospodářské politice špatně. Autoři nejen připomínají, že země se do eurozóny dostala jen díky falšování statistik (jinak by nikdy nebyla způsobilá splnit přístupové podmínky evropského měnového projektu), ale jdou ještě hlouběji do minulosti.
„Když někdo neumí šetřit po staletí, asi se ze dne na den nezmění,“ shrnují poučení.
Pak je podrobně (až na úroveň měsíců) rozebírán průběh řecké finanční krize, který podle mnoha ekonomických definic splňuje podmínky „bankrotu“, třebaže Evropská unie toto slovo odmítá vyslovit. A dojde i na politické důsledky, které dlouhodobé nefungující léčení řecké ekonomiky přineslo.
V rozboru autoři nabízejí přesahy i do naší aktuální současnosti, například faktor „vyčerpání politického kapitálu“ je přiblížený na chování české vlády a české veřejnosti při pandemii.
JAK NEPŘIJÍT O PENÍZE
aneb průvodce v dobách bouřlivých
„Kam nejlépe uložit peníze, aby byly v bezpečí?“
* Objednat za zvýhodněnou cenu ZDE
Hlavním poučením podle Šichtařové s Pikorou je, jak špatně to dopadne, pokud při řešení ekonomických otázek převáží politická hlediska. A to je zásadní poučení i pro naši současnost, protože podobné experimenty, kde je ekonomika podřizována politice, začínáme čím dál častěji sledovat na celoevropské úrovni. Příkladem za všechny je podpora elektromobility a likvidace fungujícího automobilového průmyslu, na němž evropská ekonomika do značné míry stojí.
Z Řecka se pak vracíme do Bruselu, abychom rozebrali fenomén dekády zvaný „záporné úroky“. Je to skutečná novinka „desátých“ let, protože až doposud si všichni mysleli, že záporný úrok je protimluv.
V končícím desetiletí jsme takto přepsali ekonomické učebnice (v negativním slova smyslu) ne proto, že by to dávalo ekonomický smysl, ale pouze a výhradně kvůli politickému zadání.
A protože se díky tomu nacházíme v historicky unikátní době (nikdy předtím nebylo myslitelné, že byste bance skrze záporný úrok ještě platili za to, že jí svěříte své peníze), je třeba, aby se změnilo i nakládání lidí se svými penězi.
Vyvrcholením experimentů desátých let pak je tzv. moderní měnová teorie. Tato „moderní“ teorie není nová, ale nově je považována za použitelnou. Dlouhá desetiletí ji totiž ekonomové považovali za jakousi fantaskní kuriozitu.
Podstata této teorie je celkem jednoduchá – když si natisknete peníze, nemůžete zbankrotovat. Zdrojem peněz už tedy nejsou daně, ale rotačky, kde se bankovky tisknou.
Důsledkem tohoto uvažování je, že se přestává řešit, nakolik jsou hospodářské projekty ekonomicky smyslupné, ale jako hlavní kritérium se prosazuje jejich politický význam. Je to vedeno úvahou: proč řešit peníze, když je v případě potřeby stát natiskne.
Perličkou na závěr výkladu je pak nová kategorizace dluhopisů. Po celá staletí byly děleny podle ekonomických kritérií na bonitní a prašivé (s vysokým výnosem, ale současně velkým rizikem). Dnes se místo toho dělí na „čisté“ a „špinavé“ podle politického účelu, který z nich má být financován. Za „čisté“ jsou považovány zejména investice do zelené energie.
Celkem na rovinu to řekla šéfka Evropské centrální banky Christine Lagardeová v září 2019 před Evropským parlamentem: „Osobně si myslím, že každá instituce by dnes měla riziko ochrany klimatických změn a ochranu životního prostředí řadit mezi klíčové body svého poslání.“
Jenže pro lidi peníze nejsou vytištěné barevné papírky, ale prostředky pro jejich obživu a jejich celoživotní úspory. Budou to proto oni, kdo ponese důsledky velkého tiskařského večírku. A právě na ně se obracejí Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora se svými radami, jak si zajistit alespoň zachování hodnoty svých úspor.
„Ještě nikdy za celé naše dosavadní životy nebylo tak obtížné ochránit peníze jako v éře po roce 2008. A krize roku 2020 rizika pro naše úspory ještě znásobila,“ varují autoři.
Jejich kniha se pokouší poradit, jak nejlépe své úspory ochránit. A kromě toho nabízí pozoruhodný řetězec argumentů, který může řadu čtenářů přinejmenším vzdělat.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
