Jiří Strach například konstatoval, že atmosféra vánoční pospolitosti v Česku dlouho nevydrží: „Všichni se dojímáme u koled, jsme na sebe hodní, ale vydrží nám to tak do Štěpána. Pak se zase rveme jak koně…“ Na to kardinál Stracha nabádal, aby si vzpomněl na atmosféru listopadu 1989. „Jak jsme si na těch náměstích najednou byli blízcí a vůbec jsme se neptali: byl to svazák? Byl támhleten chlap v partaji? Když jsme byli jako Škodovka v Plzni na náměstí Republiky, tak s námi pochodovali i milicionáři. Naštěstí už ne v uniformách, už byli v civilu. Čili já myslím, že ta změna nálady je jeden z důkazů, že to betlémské nemluvňátko nemá dosah jenom do rodiny a k nejbližším. Ono skutečně zasahuje společnost,“ mínil arcibiskup pražský.

Duka si se Strachem také notoval u stýskání na dnešní dobu. Kardinál tvrdil, že Lisabonská smlouva mimo jiné popřela i Havlovo slavné poselství o pravdě a lásce. „Protože z preambule vyškrtla kořeny anticko-židovsko-křesťanské. Bez toho nemůžeme žít. Tady má pravdu papež František, když říká, že jsme byli svědky mnoha epochálních změn. Myslím si, že i když patřím k jiné generaci než vy, tak přece jenom jsme mnoho epochálních změn zažili. Naším nebezpečím ale je, že přichází doba odstranění celé epochy. Snaha celou epochu popřít! V tom vidím velký problém.“

Strach dodal, že to začíná popřením existence mužů a žen. „Jistě, vezměme třeba tu genderovou ideologii. Co potom zbude z Písně písní? Co zbude z Manon Lescaut? Co zbude z celé vaší tvorby?“ souhlasil Duka. A přidal historku: „Nedávno navštívila zdejší výstavu o Václavu IV. jedna kunsthistorička ze sousední země a pravila: ‚Ta výstava není genderově vyvážená! Kolik vy tady máte těch madon?‘“