“Písně Jaromíra Nohavici mě provázejí 35 let. Právě to dnes při přebírání mediale od vládce Kremlu připomněl Jaromír Nohavica, jak před 35 lety v Ostravě zpíval písně Bulata Okudžavy,” píše právnička a ptá se: “Co se s ním stalo? Co mu za to zaplatili?” Jiné vysvětlení ji nenapadá.” Jak může přijmout ocenění od Ruska, které svými represemi vůči svobodomyslným lidem jedná stejně, jako jednal Sovětský svaz vůči Okudžavovi a Vysockém a vůči politickým vězňům a novinářům,” ptá se znovu Marvanová a přidává rázné prohlášení: “Obvykle to nedělám, ale nezbývá, než říct: Nohavicu už poslouchat nemůžu. Co je moc, to je moc!”

Lukáš Snášel pak Marvanovou zkritizoval v dlouhém příspěvku o stavu naší demokracie. Nařkl ji z neobjektivnosti. To Marvanová posléze potvrdila: “Pokud jde o Jaromíra Nohavicu, uznávám, nejsem objektivní, protože mě to opravdu hrozně zklamalo. Byla i před tím řada věcí, které mě mrzely (například jeho spolupráce s StB, ale omlouvala jsem to dobou). Především mě to zklamalo z toho důvodu, že jsem ho poslouchala od roku 1983, kdy jsem si donesla nahraný magnetofonový pásek jeho koncertu, na který v Moskvě teď vzpomínal. V polovině 80. let pro nás patřil mezi písničkáře, jejichž hudba se šířila neoficiálně a byla součástí kulturního odporu proti tehdejšímu režimu. Stejně jako jsme si pouštěli Hutku a Kryla a Plastic People a Třešňáka s Karáskem, nebo také postupně zakazované kapely. Takže máte pravdu. Mé zklamání je hodně osobní, proto jsem si to dovolila napsat. Jinak každému přeji, ať jedná tak, jak se mu chce a přebírá vyznamenání od koho chce.”