„Přestože jsme v řadě postojů s Merkelovou nemohli souhlasit, představovala pro nás důležitou spojku se Západem právě proto, že pro nás měla pochopení,“ loučil se s ní v roce 2021 český europoslanec Tomáš Zdechovský.

Teze, že „paní Angela nám rozumí“, byla oblíbenou frází českých liberálů po celých šestnáct let, kdy byla ve funkci kancléřky. Nyní poprvé přijíždí do Prahy jako soukromá osoba, aby v úterý 3. června v Lucerně debatovala o svých memoárech, nazvaných Svoboda. Pořadatelé ale upozorňují, že rozhovor s redaktorem Respektu Tomášem Lindnerem bude veden v němčině.

Pokud jde o porozumění Česku, ve zmíněných memoárech jej lze pozorovat hlavně v době mládí Angely Kasnerové, která třeba jako čtrnáctiletá v Peci pod Sněžkou zažila sovětskou okupaci. Během čtyř set stránek popisujících éru jejího kancléřství se ale o naší zemi najde jen jedna zmínka o rozsahu odstavce. V něm vzpomínala na schvalování Lisabonské smlouvy slovy: „Ustanovení o vystoupení členského státu většina považovala za zbytečné. Český prezident Václav Klaus ale při přípravě smlouvy o Evropské unii, známé jako Lisabonská smlouva, trval na tom, aby byla tato možnost součástí nové smlouvy“.

K tématu se pak vrátí ještě jednou, o mnoho stránek později, když přemýšlí nad britským brexitem na úrovni, že kdyby tam tehdy nedali tu Klausovu větu o vystoupení, nemusel být problém. To je jediná věc, kterou jí za šestnáct let sousední země stála za zmínku.

Zmíněný Václav Klaus coby pamětník mnoha popisovaných událostí o memoárech napsal: „Kniha pamětí se zcela nečekaně a nelogicky jmenuje Freiheit, svoboda. S Angelou Merkelovou si každý můžeme spojovat cokoli, ale asi ne svobodu. Byla úspěšnou, pracovitou kancléřkou, která si dnešní odsudky svých spoluobčanů až tak nezaslouží, nadšeně jí 16 let tleskali. Ale nejen to. Ona po celou tuto dobu vyjadřovala, co si Němci přáli. Myslím, že Angela Merkelová nevytvářela Německo, ona byla produktem Německa, Německa, jaké ho dnes známe. Mimochodem, stejně jako Helmut Kohl. Ona ho nikam a nijak nevedla a vést nechtěla. Pouze ho ztělesňovala. Nedělala nic, co by Němci masově odmítali.“

Fotogalerie: - Merkelová na právech

Hodnocení šestnáctileté éry zní klausovsky příkře, v knize však pro něj lze najít větší množství důkazů. Veřejné mínění a odpor ze strany médií nebo demonstrantů byl pro Angelu Merkelovou coby političku jeden z největších děsů. Opakovaně na jejích stránkách hájí správnost svých rozhodnutí tím, že byla kladně přijata.

A za chybná naopak považuje ta, která vyvolala rozruch. Za jeden z nejdůležitějších momentů celého jejího kancléřství je tak třeba považovat původně zcela tuctovou diskusi v tělocvičně základní školy v Rostocku.

Byla jsem obviněna z chladného jednání...

„Zhruba v polovině asi devadesátiminutového setkání se ke slovu dostala tehdy čtrnáctiletá Reem Sahwilová. Vyprávěla mi o své rodině, která přišla do Německa z Libanonu a neměla povolení k trvalému pobytu. Z jejích slov jsem vycítila přání, abych její situaci změnila. Rozum mi však říkal, že nemohu vyvolat dojem, že jí dávám falešnou naději jen proto, že měla příležitost se mnou mluvit – výrok, který by právně neobstál. Avšak zatímco jsem mluvila, všimla jsem si, že se dívka rozplakala.“

K dívce se přiblížila, toporně se jí pokusila utišit, což ale celou situaci ještě zhoršilo. Šlo o součást propagované série debat s občany, na které bylo lákáno maximální množství novinářů, takže se pláč školačky na akci s kancléřkou rychle dostal do zpráv.

„Po skončení akce se na mě snesla vlna rozhořčení, a to jak na národní, tak na mezinárodní úrovni. Byla jsem obviněna z chladného, neohrabaného a bezcitného jednání a vznikl hashtag „merkelstreichelt“ (Merkelová hladí). I o měsíc a půl později na mé každoroční letní tiskové konferenci, jsem byla na událost dotázána. Ptali se mě, jak se vzhledem k tomuto skandálu cítím,“ vzpomínala rozčíleně ještě téměř po deseti letech, když psala knihu.

Ona tisková konference proběhla v pondělí 31. srpna 2015, v době, kdy Německo přestávalo zvládat proud migrantů, který se zvětšoval celé léto. Merkelová byla před jejím začátkem podle svých vlastních slov mimořádně frustrovaná. „Sotva jsme vyřešili problém s Řeckem a hned máme před sebou další velké téma,“ stěžovala si své nejbližší spolupracovnici Beate Baumannové. „Nějak to zvládneme,“ pokusila se jí asistentka uklidnit.

Výrok „wir schaffen dass“ si kancléřka poznamenala a na mikrofon zazněl jen o pár minut později. „Říkám to zcela jednoduše: Německo je silná země. Motto, s nímž k těmto věcem přistupujeme, musí být: Zvládli jsme toho už tolik – my to dokážeme. Dokážeme to, a tam, kde nám něco stojí v cestě, to musíme překonat, musíme na tom pracovat.“

Tento výrok opět vyvolal nevoli, tentokrát z druhé strany. A to kancléřku opět rozrušilo. Kromě toho se v knize vyznává, podle všeho upřímně, že některé scény, které viděla v uprchlických centrech, jí připomínaly úprk východních Němců přes československou ambasádu na Západ v roce 1989, což pro ni byla formativní životní zkušenost. Výsledkem bylo rozhodnutí, že Německo přijme všechny uprchlíky, kteří vstoupí na jeho území, zveřejněné v pátek 4. 9. 2015 večer.

Fotogalerie: - Uprchlíci na Sicílii

Fotogalerie: - Uprchlíci se valí do Evropy

„Víkend byl neuvěřitelný. Stovky lidí přivítaly na hlavním nádraží v Mnichově a na dalších nádražích v Německu tisíce uprchlíků, kteří do Německa dorazili z Maďarska přes Rakousko. Dobrovolní pomocníci ocenili tyto lidi hledající ochranu potleskem, někdy i jásotem, rozdávali jim sladkosti a nabízeli něco k jídlu,“ psala v pamětech dále.

To jí vedlo ke slovům na pondělní tiskovce, že „svým přivítáním uprchlíků vytvořili obraz Německa, který nás do jisté míry může naplnit hrdostí na naší zemi“. I v dalších dnech toto nadšení pokračovalo.

Fotogalerie: - Protidemonstrace za přijímání uprchlíků

„Svět tehdy řekl, to je ale krásné gesto. Vzešlo přímo ze srdcí lidí,“ rozplývala se o týden později na další tiskovce. Tamtéž ale čelila dotazu na šířící se selfíčko z uprchlického zařízení, kde se fotografovala s jedním uprchlíkem. Obrázek na sociálních sítích okamžitě získal interpretaci, že „muti Merkel“ všechny zve do Německa. Z memoárů vyplývá, že tehdy jednašedesátiletá politička si tohoto dojmu na sítích vůbec nebyla vědoma, byla to prostě fotografie, tak se usmívala.

Tazatel jí ale rozčílil, když řekl, že se kvůli tomu „rozšiřuje uprchlický proud“, zatímco ona v tom proudu viděla lidi. A tak z ní vypadla další odpověď, která definovala příští roky v Německu. „Pokud se musíme začít omlouvat za to, že v nouzových situacích ukážeme přátelskou tvář, pak to není moje země.“

Právě tato věta se stala základem migrační „willkomenskultur“ pro další léta, která definovala migrační politiku jako morální závazek pomoci v nouzi, která zkrátka musí být poskytnuta, bez ohledu na náklady. Na předcházející argumentaci, že migrace z Afriky nebo Sýrie přinese Německu lékaře, inženýry a další potřebnou kvalifikovanou pracovní sílu se zcela zapomnělo.

Příběh, kdy Merkelová neplánovaně pronese ostřejší výrok, ten vyvolá rozruch a přiměje jí zcela otočit, se v knize opakuje několikrát. Když v roce 2008 propukne finanční krize a všechny firmy natahují ruce ke státu, vyjádří se na stranické konferenci ve Stuttgartu, že „každá švábská hospodyně tady ví, že někdy přijde krize a připraví se na ni“. Výrok se švábskou hospodyní vyvolal pozdvižení, že kancléřka ignoruje obavy lidí, a dokonce přirovnání k nacistům. Velmi krátce poté rozjela německá vláda největší dotační ekonomiku v poválečných dějinách.

Smír se zelenými aktivisty

O dva roky později se odehrávalo další rozhodování, které fatálně ovlivnilo německou a evropskou budoucnost – o konci atomové energetiky. Půl roku poté, co stejná vláda Angely Merkelové naopak podpořila další provoz německých jaderek.

„Unie a FDP ve svých volebních programech slíbily, že provozní dobu jaderných elektráren opět prodlouží, a v roce 2009 jsme to také zahrnuli do koaliční smlouvy. Norbert Röttgen (spojenec Merkelové a ministr životního prostředí – pozn. red.) byl k tomuto záměru skeptický. Já jsem prodloužení i během předvolební kampaně podporovala. Zároveň jsem se chtěla vyhnout opakování střetů s odpůrci jaderné energetiky, které jsem znala z doby, kdy jsem byla ministryní životního prostředí.“

O pár řádků dále svůj původní kladný postoj k atomové energii reflektuje slovy, že „moje snaha zasazovat se z energeticko-politických důvodů za využívání jaderné energie a současně zachovat sociální smír byla při zpětném pohledu odsouzena k neúspěchu“. Pojem „sociální smír“, zvolený českou překladatelkou Michaelou Škultéty, je u nás obvykle vnímán v jiném kontextu, ale zde je chápán jako „klid od ekologických protestů“. Sama na tiskovce k naslouchání aktivistům řekne, že „předmětem etického posuzování musejí být i důsledky, které vyplývají z otrávení společenského klimatu, o němž lze v Německu právem hovořit“.

K pochopení její „snahy vyhnout se opakování střetů“ musíme v knize zalistovat o 300 stránek nazpátek, do doby, kdy je začínající politička z NDR nepříliš známou ministryní Helmuta Kohla. V jeho poslední vládě se na podzim 1994 přesunula z dosavadního ministerstva pro mládež na ministerstvo životního prostředí, a jedním z prvních zážitků, které v této funkci měla, byla na jaře 1995 osobní účast na zavážce úložiště jaderného odpadu v Gorlebenu, kterou provázely velké protesty aktivistů. Líčí scénu, jak při jejím projevu jedna aktivistka vyskočila, že s osobou, jako je Merkelová, nevydrží v jedné místnosti.

Protesty v Gorlebenu, 1995

Takové scény si paní Merkelová pamatuje dlouho a v knize na ně vzpomíná s hořkostí, i když se odehrály třeba před třiceti lety. Vrcholem je v tomto směru zjevně stále intenzivně vnímaný pocit podlomených kolen, když na ni během univerzitních studií někdy v sedmdesátých letech před plnou poslouchárnou zařval profesor.

Čtenáři je tedy zřejmé, že právě tyto události se musely Angele Merkelové vybavovat, když se v březnu 2011 šedesát tisíc aktivistů spojilo v řetěz vedoucí ze Stuttgartu až ke 45 kilometrů vzdálené jaderné elektrárně Neckarwestheim. Tato demonstrace je mimochodem první událostí, kterou v souvislosti s děním po výbuchu Fukušimy zmiňuje.

Následují události další. Merkelová pozorně sleduje, jak někteří dosavadní zastánci jaderné energetiky v její straně obracejí a také, jak se tématu zmocňuje její koaliční partner Guido Westerwelle a dokonce kvůli tomu poruší dohodnuté mlčení. „Rozzlobilo mě to, ale současně jsem ho chápala. V dané situaci byl králem ten, kdo nejrychleji změnil kurz.“

Následně udělala Angela Merkelová vše, aby tou královnou byla ona. A když se o pár týdnů později po zemských volbách v Bádensku-Würtenbersku, kde dlouhá desetiletí vládla její CDU, stal kancléřem zástupce Zelených, ještě to její snahu posílilo.

V memoárech zdůrazňuje, že to bylo pouhých devadesát dní od Fukušimy, když ve Spolkovém sněmu ohlásila konec využívání jaderné energie do roku 2022. Současně ale ujišťovala, že všechny cíle klimatické politiky zůstávají v platnosti.

Ještě v roce 2024, když po celoevropské energetické krizi psala memoáry, stále tvrdila, že i bez jaderné energie lze dosáhnout klimatických cílů, stejně jako technologických úspěchů. Důležité podle ní také je, že tím Německo inspiruje další země světa.

Nechci znovu vyčnívat

Václav Klaus napsal, že kniha je „popisná, nikoliv myšlenkově objevná“. 664 stránek je svědectvím o jedné obsesi, ze které se autorka sama vyznává: O vášni pro detail. Ve spolupráci se svými starými spolupracovníky poskládala místy takřka beletrizovaný minutovník, ve které se dozvíte, kde a v kolik přesně se jednání konalo, kudy a z jakého hotelu na něj jela, kdo vedle koho seděl za stolem, nebo dokonce co bylo k občerstvení.

Perspektiv, které už v minulých letech mnohokrát nezazněly, tam ale moc není.

Nejsilnější jsou nakonec autenticky lidské momenty, když popisuje dětství v NDR, rodinný příběh zosobňující rozdělené Německo, studia v liberálním Lipsku nebo zážitky z večera pádu berlínské zdi, kdy poprvé překročila hranici s taškou ze sauny, kde byla s kamarádkou pár metrů od checkpointu.

Možná nejvhodnější klíč k tajemství Angely Merkelové proto nabízí událost zcela lidská a nepolitická. Krátce poté, co se v roce 1990 poprvé stala ministryní, si během vánočních svátků na náledí komplikovaně zlomila nohu a poslankyni, která ji navštívila v nemocnici, si stěžovala, jak teď bude se sádrou a berlemi nosit na vládu sukně nebo kostýmy. Vzpomněla si přitom, jak jí po volbách školili, že jako ministryně nemůže nosit džíny a svetry, což byl do té doby její nejoblíbenější model.

A pronesla větu, která se dá vztáhnout na celou knihu: „Nechci znovu vyčnívat.“

Kolegyně jí poradí, že může klidně nosit kalhotový kostým, a tak vznikne ikonický vizuál, který pak bude s Angelou Merkelovou spojen celou kariéru. V knize se vyznává, že slavné pestrobarevné blejzry pro ni byly určitou kompenzací za mládí v socialismu, kde dominovala šedivá a další nevýrazné barvy.

V rámci vzpomínek na NDR ale také napíše: „Tady jsem vyrostla, tady jsem se snažila vyhýbat překážkám, které přede mě stát kladl, jako lyžař při slalomu. Snažila jsem se ze situace vytěžit co nejvíc, zůstat stále zvídavá a podnikavá, nikomu neškodit a posouvat se až na hranice vlastních možností.“

Jestliže vášnivý lyžař Václav Klaus hledal pro její knihu logičtější název, ten „Slalom“ by se možná hodil.

Psali jsme:

Za Merkelovou 1 100,–? „Zdarma a omluvit se,“ uplivl si Holec

Merkelová zvedla ruku a Petr Bystroň je za to popotahován. Evropský parlament souhlasí

Merz a Merkelová. Stranická válka, která změnila Německo

Fotil se s Merkelovou, zpět do Sýrie nejde: Chci v Německu i rodiče