„Až půjdu na trávu, sednu si na kámen, uvážu si pentli červenou jak plamen. Červenou jak plamen z hedvábí rudého, aby každej viděl, že já mám milého. A já mám milého, není na něm kalu, on je to ve spolku rudých sociálů. Zdař Bůh, vlasti drahá, slavná republiko, udeř do keťasů, toť bude publiko!“ Tak takhle zní na podzim roku 1918 hymna Žižkova, zpívaná za zvuků heligonky. František Sauer, prezident Spojených států žižkovských, ji po tamních hospůdkách s podporou rumu, ořechovky, kontušovky a dalších „životabudičů“ zpíval často. Jeho slávu kalily ovšem dva činy, na které později moc pyšný nebyl...

Franta Sauer, velkej frajer!

Pocházel z osmi dětí a rodiče byli negramotní. Ani Franta Sauer nebyl ostatně žádný vzdělanec. Několikrát propadl ve druhém ročníku měšťanky a vyučil se zámečníkem. Jeho jméno je navždy spojeno se Žižkovem, což bylo od roku 1881 samostatné město. Součástí Velké Prahy se Žižkov stal až v roce 1922. Sauer vystřídal mnoho povolání a byl velký kamarád Jaroslava Haška. Názorově stál blízko národním socialistům a později anarchistům, přispíval do řady deníků a časopisů. Opakovaně byl pokutován, ale i vězněn. Údajně byl podle něj natočen film Fešák Hubert.

„Franta Habán, jak zněla jedna z jeho přezdívek, byl typický žižkovský bohém, český šovinista a člověk, jenž se bytostně nehodil pro nějakou stranickou práci. Nebyl homo politicus, věnoval se v životě bezpočtu profesí a dělal třeba i kamelota anebo vzlykače na pohřbech lidí, za něž by nikdo jinak slzu neuronil. Sauer za to byl ale slušně placený. Také to byl člověk s obrovským charismatem. Proto se na Žižkově stal vůdčí osobou. A když spoluzakladatel národně sociální strany Honza Wurstiál vymyslel pojem Spojených států žižkovských, Sauer se stal jejich přirozeným prezidentem,“ vysvětluje bývalý novinář, nyní spisovatel Zdeněk Čech, který líčí Sauerovy eskapády ve své nové knize Potlučený lev.