Žlučovitost, zloba, výsměch, to jsou čeští novináři. Ty jseš milovník Zemana, takže čau. Hovoří oceňovaný reportér, který z toho skončil na prášcích

2. 5. 2020 6:41

Tomáš Poláček patří k nejuznávanějším současným novinářům, ale současně o sobě poslouchá, že je zemanovec nebo putinovec. Jeho reportáže sbírají ceny, ale on sám přiznává, že s řadou pražských novinářů není schopen mluvit. V podcastu magazínu Info.cz s moderátory Michalem Půrem a Tomášem Jirsou probral vývoj svého vztahu k „pražské kavárně“, ale například i svou nejnovější reportáž, když vyrazil s hercem Oldřichem Kaiserem do Osvětimi.

Žlučovitost, zloba, výsměch, to jsou čeští novináři. Ty jseš milovník Zemana, takže čau. Hovoří oceňovaný reportér, který z toho skončil na prášcích
Foto: Repro Info.cz
Popisek: Novinář časopisu Reportér Tomáš Poláček
reklama

V časech koronavirové izolace má prý čas na některé aktivity, které normálně nestíhá. Takže jako celoživotní sportovec a dobrodruh prý má například životní běžeckou formu. Přitom si všiml, že se tu aktivizovali „hnusáci, schopní tě buzerovat, že nemáš roušku“. A to i v místech, kde skutečně nemůžete ohrozit nikoho. „Fakt se odhalujou charaktery. Když někdo v sobě měl bonzáka, tak se teď projevuje,“ shodl se s moderátory.

Normální lidé si podle něj dokázali najít rovnováhu mezi předpisy a normálním fungováním. Ale jsou i výjimky. „Já třeba teď poznávám typ lidí, kteří 10. března zalezli domů a nechodí vůbec nikam. A to mi přijde strašně smutný. A na vině jsou politici, na vině jsou média. Je to něco neskutečnýho, že někdo, kdo je zdravej, tak nechodí ven. On tím oslabuje svoje zdraví, svou imunitu, a nedává to vůbec žádný smysl,“ kroutil hlavou novinář a cestovatel. Lidé, kteří se nechali zastrašit, jsou podle něj smutnou kapitolou koronakrize.

„Zdravotnický systém nezatíží sportovci, ale chlapi, kteří váží sto třicet kilo a posledních šest týdnů jen čumí doma na Netflix,“ zaznělo také v debatě. Například ředitel pražského Motola Miloslav Ludvík očekává na podzim kvůli zanedbané prevenci, stresu a sedavému životnímu stylu velkou vlnu onkologických pacientů. Navíc pro tyto lidi bude obrovský šok vrátit se do normálního života.

„Tohle extrémní strašení lidí se opravdu nepovedlo,“ shrnul Poláček. Děsivým případem je pro něj zpěvák Dušan Vančura, kterého to vystrašilo tak, že se bál jít k doktorovi se zánětem zubu a na celkem banální problém nakonec zemřel.

Poláček ale věří, že i toto se srovná. „Já mám tenhle národ strašně rád, jsem velkej vlastenec, a kdybych mohl mít doma stožár, tak si na něj dám českou vlajku. A mně se moc líbilo, jak se celá republika zachovala kolem desátého března, jak to všichni zvládli. Tak čtrnáct dní to bylo v pohodě. Pak jsme si ale začali všímat, že už to není tak jednoznačný. Že se lidi bojí chodit k doktorovi i na důležitá vyšetření. A najednou jsme si začali uvědomovat, že kolem nás začínají lidé krachovat a dostávat se do depresí,“ popsal své pocity.

CELÝ ROZHOVOR ZDE

Češi jsou podle něj v pohodě, jen část z nich pro vystrašení nemocí neviděla jiné problémy, které se objevily. „Ale jsem optimista, myslím, že lidé to začínají chápat. Že tento národ má selský rozum a zase to doženeme,“ věří.

Žlučovitost, zloba, zvrácenost

Poláček patří k těm, kteří neváhají kritizovat vlivné názorové skupiny. V podcastu se svěřil třeba se svou neuvěřitelnou zkušeností se sociální sítí Twitter. „Já možná nejsem tak úplně psychicky zdravej, ale ještě tak před pěti lety jsem byl na Twitteru docela rád. Pak se to v jednu chvíli zlomilo a já zjistil, že tam nemůžu chodit. Začal jsem se tam topit v totálně toxickém prostředí. Mně se z toho dělalo blbě,“ vyprávěl.

Ví prý, že by měl na této sociální síti propagovat svou práci, ale odpor je silnější. „Byla tam bublina, která mě úplně ničila. Svou nenávistí, přezíravostí, hnusným cynismem,“ popisoval. Moderátor se přidal, že podle něj Twitter je síť, kde „inteligentní“ lidé píší hejty.

Získal prý zkušenost, že největší mistři bitev na sociálních sítích jsou novináři, a Poláček s tím souhlasil. „Já si vždycky uvědomím, jak jsem byl naivní, když jsem si v době před sociálními sítěmi těch lidí vážil a obdivoval jsem je,“ popsal svou zkušenost. Díky sociálním sítím prý pochopil, že v těchto lidech je něco zvráceného. „Žlučovitost, zloba, nutkání k výsměchu lidem, co mají jinou pravdu. To odhalení pro mě bylo vlastně cenný, ale hrozný,“ přiznal.

Novinářská komunita prý kdysi držela pohromadě a chodila spolu do hospod. Dnes se spolu kolikrát vůbec nebaví jen proto, že jeden má rád Zemana a druhý ne. „Dneska když racionálně oceníš nějaký Zemanův krok, tak jseš jeho milovník a čau, nikdo se s tebou nebaví,“ souhlasil moderátor.

Ten pak vzpomněl na článek Ondřeje Kundry, že přijel nějaký člověk z Ruska, který by mohl být nebezpečný starostovi z Prahy 6. Dnes už jsme pokročili tak, že se ani nepíše, co to je za člověka. „A teď to všichni novináři milujou a retweetujou a děkujou za skvělou novinařinu. Přitom tady by to editor nikdy nepustil, a myslím, že ani u vás v Reportéru. Ale člověk stále naráží na novináře, kteří porušují pravidla jen v zájmu vlastního názoru,“ všiml si.

Volili jsme Trumpa, zašeptal mi do ucha

Pak moderátor připomněl starší a celkem populární Poláčkův status na Facebooku. V něm popsal, že by svou prací, zájmy, přečtenými knížkami a dalšími věcmi měl jednoznačně spadat mezi „pražskou kavárnu“. Ale jakmile se debata dostane na politiku a veřejné otázky, tak se devadesát procent z těchto lidí začne na něj tvářit jako životní nepřítel.

Poláček se ohradil proti pojmu „životní nepřítel“, ten prý nemá rád, ale jinak souhlasil. „Někdo si to začal uvědomovat kolem ukrajinské krize, někdo kolem první prezidentské volby“. U něj to propuklo už trošku dříve.

„Já jsem tak jako moji známí považoval Rusko za říši zla a Putina za nějakého ultralumpa. Pak jsem v tom Rusku byl a říkal jsem si, že to není tak černobílé. A to pro mě bylo strašně důležitý. Tehdy jsem si uvědomil, že to ty lidi tady nepochopili,“ vzpomínal.

Zkušenost prý získal, když krátce po „gruzínské válce“ v roce 2008 přijel do Jižní Osetie a zjistil, že pražský výklad o útoku Ruska nebyl tak úplně v souladu s fakty. A ještě víc v šoku byl, když i EU začala uznávat, že válku začala Gruzie, ale v Praze stále mnoho lidí trvalo na tom, že to začalo Rusko. „Tady lidi hrozně manipulujou těma informacema o Rusku,“ všiml si cestovatel. A tehdy se v něm něco zlomilo. Kolem prezidentských voleb, ukrajinské krize a migrační volby se jeho zklamání jen prohlubovalo.

Fotogalerie: - Dnešní Ukrajina jak ji neznáte

Beseda: Dnešní Ukrajina jak ji neznáte. 29. 11. No...
Stanislav Novotný na besedě: Dnešní Ukrajina jak j...
Beseda: Dnešní Ukrajina jak ji neznáte. 29. 11. No...
Hynek Kmoníček na besedě: Dnešní Ukrajina jak ji n...
Beseda: Dnešní Ukrajina jak ji neznáte. 29. 11. No...
Jaroslav Bašta na besedě: Dnešní Ukrajina jak ji n...

Velkým zlomem byla právě první přímá prezidentská volba v roce 2013. „Tam jsem pochopil, že lidé, kterých jsem si vážil, hrozně těžko přijímají názory někoho jiného. A dokážou být zlí,“ vyprávěl Poláček. „Ti lidé si neuvědomili, že takto zahánějí své bývalé kamarády, lidi, kteří kolikrát byli podobní jako oni, do myšlenkového undergroudu,“ litoval.

Posledních pět let se mu prý stává, že za ním lidé chodí a šeptem mu vykládají, co si myslí, ale nemohou to říct. Ale na druhou stranu se to netýká jen České republiky. „Mám nějaké známé v Bostonu, byl jsem tam na maratonu. A oni mi říkali: Samozřejmě že jsme volili Trumpa, ale nemůžeme to nikde říct, protože bysme nepřežili,“ vzpomíná. V Praze prý takové věci zažívá zejména ve vztahu k Václavu Klausovi mladšímu.

Uklidňuje se prý tím, že lidí, kteří mají v sobě takovou nenávist k jinému názoru, je ve skutečnosti velmi málo, jen jsou viditelní. „Normální lidi, se kterými se bavíš, tak ti takoví nejsou,“ všiml si.

Pak vzpomínal na své mládí, když za největší symboly netolerance považoval holohlavé nácky, a dokonce se aktivně účastnil protestů levice. „Ale až po třicítce mi začalo docházet, že takových lidí je třeba pět procent. Lidí, kteří jsou fakt mimo, rasisti, antisemiti. Ti mi vadili odmalička. Ale až po třicítce mi došlo, že tu je taky pět procent lidí na opačným pólu. Vzdělaní, dobře vychovaný, mají skvělý vkus, čtou podobné knížky jako já. Ale jsou totálně netolerantní a sprostí, neumí naslouchat, bublá v nich žluč,“ popisoval. Nejstrašnější podle něj je, že tito lidé mají veřejný vliv a nějakou autoritu, a přesto se neštítí mluvit o jiných sprostě jen kvůli jejich názorům.

Poláčkovi, který se nepovažuje za žádného hrdinu, prý z takového chování bylo fyzicky zle. Takže, jak se přiznal, posledních několik měsíců užívá lehká antidepresiva, což mu trochu pomohlo se psychicky srovnat.

Moderátor souhlasil s tím, že klíčovým momentem byly prezidentské volby, kde média podporovala Schwarzenberga, u některých byly názorové texty z té doby až 90 : 10 v jeho prospěch. Přesto vyhrál Miloš Zeman. „Protože lidi jsou fakt moudrý,“ přidal se Poláček. A když lidé vidí, že někdo čelí neférové kampani a je na něj házeno moc špíny, tak se ho zastanou. „I lidi, kteří byli neutrální, tak si řekli, že čeho je moc, toho je příliš,“ myslí si.

Novinářské ceny? Normální lidi to nezajímá

Druhým zásadním momentem byla migrační vlna, kdy média jednoznačně podpořila kancléřku Merkelovou, což přerostlo v útoky na odpůrce a nálepkování „fašismem“.

On sám se prý snaží i v redakci nabádat proti přílišnému aktivismu, ale přiznává, že má příliš mírnou povahu na to, aby to prosazoval příliš vehementně. Ale nedělalo by mu prý dobře, kdyby se jeho médium zaměřilo na jednu oběť a do ní dlouhodobě šilo.

Tomáš Poláček je držitelem několika novinářských cen. A proto jej trápí, že v poslední době se z nich stávají spíše ceny za aktivismus. I moderátor si všiml, že v poslední době si je rozdávají stále stejní lidé. A zajímalo jej, zda se tím nepoškozuje prestiž řemesla. „Já myslím, že normální lidi to vůbec nevnímají, že je to nezajímá,“ mávl rukou Poláček.

Jemu samotnému se na předávání původně vůbec nechtělo. „Zavolali mi měsíc dopředu, že mě zvou. A já na to, že jsem introvert a nesnesl bych to, tam sedět. Ani oni že je to škoda,“ líčil. Nakonec prý souhlasil, že „přijde, něco řekne a zase vypadne“, když po něm tak touží. Ale sedět tam celý večer, to odmítl. „Sedět mezi sto novináři, to je skoro jako být pět minut na Twitteru,“ vysvětlil svůj odpor.

Když dostal slovo, tak nominantům vmetl do tváře, že zapomínají na novináře „od Babiše“, tedy z MF Dnes a Lidových novin, přitom řada nominovaných těmto médiím za dost vděčí a rozhodně nedělají tak špatnou žurnalistiku, aby byli úplně zavrženi.

On sám se jinak snaží konflikty nevyvolávat a vystupovat spíše klidně, protože se nerad hádá. Přesto v životě slyšel výtku, že je obdivovatelem Zemana, nebo dokonce „putinovec“ tolikrát, že už si na to vlastně celkem zvykl. „Většina z nás, kteří neříkáme, že Zeman je odpornej ovar, si to asi někdy vyslechla,“ pokrčil rameny.

Později se vyznal, že díky jeho životnímu ustrojení, že má rád lidi, je pro něj zajímavý každý politik s výjimkou nejtužších stalinistů, se kterými se nedá mluvit. Zaujme jej třeba svou životní zkušeností, nebo tím, co čte. A je rád, když jej někdo takový dovede překvapit.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: jav
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

To je zlé. Ivan Trojan a elita: Diváci volají policii. A ptají se

20:21 To je zlé. Ivan Trojan a elita: Diváci volají policii. A ptají se

Český lev se letos obešel bez diváků v Rudolfinu. Ceremoniál nicméně proběhl před kamerami České tel…