Dušan Navrátil: Jak jsem se nestal komunistou

V jednom starším článku jsem popisoval soudruha Fremla z katedry marxismu-leninismu. Ano, i takové katedry v té době existovaly. Musím ho znovu připomenout, protože byl ukázkou toho, jak vypadá třídní nenávist praxi. On nenáviděl amerického prezidenta Ronalda Reagana a každou přednášku zahajoval slovy: „Soudruzi, Rígn, ten narkomn vylil opět kýbl špíny na Sovětský svaz a …“ A už to jelo, volně navazoval a vylil „kýbl špíny“ na toho Rígna.

Byly tam ale i poetické soudružky. Nejraději jsme měli tu, její jméno mi z paměti vypadlo, která o sobě tvrdila, že je „inženýrkou lidských duší.“ Žila sama a na nočním stolku měla ve stojánku fotografii Vladimíra Iljiče Lenina. Pozor. Nevymýšlím si. Ne, že by se to o ní povídalo. Toto nám opravdu o sobě sama řekla. Nebyla zlá. Ten fanatismus Fremla z ní nesršel.

Jednou jsem ji „řízenou provokací“ rozhodil dotazem, že mi není jasný rozdíl mezi NSDAP a Komunistickou stranou Sovětského svazu. Podle mě, říkal jsem jí, obě tyto strany byly stejné. Ono to už nebylo takové hrdinství, vyloučení ze školy snad ani nehrozilo, byl začátek osmdesátých let. Tvářil jsem se vážně, že mě to trápí. Spolužáci mě znali, moc dobře věděli, o co se jedná.

I soudružka to pojala vážně. Byla zaskočena. Nebyla schopna slova, odpověď neznala. Povedlo se. Jediné, na co se zmohla, bylo, že mi to zjistí a příště vysvětlí. Není to divné? Kovaný komunista by to měl znát.

A opravdu, za týden jsme si na semináři marxismu leninismu celou hodinu povídali o NSDAP. Ona to vzala od podlahy. Samozřejmě, že NSDAP zákonitě „prohrála“. Ona opravdu někde nastudovala jejich stanovy, porovnávala je se stranickými stanovami KSSS. Bod po bodu je vyvracela a vracela tak světlo do mé duše. Podařilo se jí rozptýlit veškeré mé obavy a já opět nabyl původní rovnováhy. Pochybnosti byly zažehnány. Bohužel, po těch letech, si z toho pamatuji jen jeden její argument.

Členové NSDAP prý měli ve stanovách povinnost udávat všechny ty, kdo s politikou jejich strany nesouhlasili, včetně příbuzenstva. KSSS to prý nikdy nedělala. Víme své, vědělo se to i v té době. V Rusku syn udával otce a naopak…. Byl to slabý argument.

Ze školy mě nevyloučili, dostudoval jsem a nastoupil do praxe. A najednou, ze dne na den, mě, člověka, který si z komunistů skrytě i neskrytě utahoval, „strana povolala“. Strana rozhodla, budeš náš. Třeba mě tak chtěli potrestat za mou prostořekost. Nebo si mysleli, že jsem stejná svině jako oni. Co je k tomu vedlo nevím, ale byl jsem v šoku.

Ono to nebylo ze dne na den, ale až po nějaké době v mém prvním zaměstnání. Dostat se ke komančům nebylo snadné. Nebylo to tak, že by jako smrt brali každého. Oni si vybírali. Napřed jste museli projít jakýmsi očistným a iniciačním rituálem. Říkalo se tomu „kandidát komunistické strany“. Tento proces trval rok, či dva, přesně to nevím. Během této doby člověk musel plnit různé příkazy a dokázat, že mu myšlenky socialismu jsou vlastní.

Já byl vlastně ve dvojím šoku. Můj kamarád ze studií, bydleli jsme spolu celou dobu na kolejích, sám požádal o členství ve straně! Nikdy bych to do něj neřekl! Kamarád, se kterým jste se podělili o poslední pivo, jen Kalousek by věděl, jak velká oběť to je, se chtěl stát rudým. Kamarád, se kterým jsme si roky dělali z komunistů srandu. To jsou věci. Ale měl smůlu. Byl to paradox. Jeho, který se tam dral, odmítli. Chtěli mě, člověka, co o to nestál. Vlastně si mě tenkrát vybral technický náměstek. Ten patřil jako jeden z mála mezi odborně schopné lidi a sám byl oproti ostatním komunistickým stařešinům relativně mladý.

Jemu jsem sice padl do oka, ale měl s tím jisté potíže. Kdo byl zásadně proti, jak mi později řekl, byli členové SSM. Ta zkratka znamenala Socialistický svaz mládeže. V té době se komunistickému potěru říkalo svazáci. ODS má i dnes také svůj potěr, Mladé konzervativce.

Tehdejší svazáci byli po roce 1989 těmi nejzdatnějším kapitalisty a privatizátory státního majetku. Nerozkradli jen majetek SSM, ale spolu s bývalými komunisty se pustili i do toho zbytku.

Vlastně oni ani nekradli. Pilířem socialistické ideologie bylo to, že majetek státu patří lidu, je nás všech. A oni si tak vzali pouze to, co jim patřilo. Rozvážný Moravák Ivo Ištvan by k tomu dodal: „To dá přece zdravý rozum.“

Tento komunistický potěr (svazáci) byl úspěšný nejen při „privatizaci“ ale i v politice. Namátkově připomenu několik jmen: exsvazák Nečas (ODS), exsvazák Lajtoch (ČSSD), exsvazačka Bobošíková (Bradou vzhůru!)…

Když jsem se tehdy náměstka ptal, co proti mně soudruzi svazáci mají, bylo mi řečeno, že když jsem byl požádán o vstup do SSM, prý jsem se jim vysmál, dělal si z nich legraci a jejich činnost zesměšňoval. Já na to zapomněl již tenkrát, a ani dnes vlastně nevím, co jsem jim tehdy řekl. Asi něco v duchu mých článků na tomto portálu. Je ale zajímavé, jak je to muselo štvát, když si to roky pamatovali. A potom, že slovo není zbraň. Ale je možné, že o tom udělali nějaký zápis. Tehdy to bylo běžné.

Náměstek si mě ale proti vůli svazáků prosadil. Rozhodl, že budu vedoucím oddělení. Tak se stalo a s tím přišly i nutné úlitby komunistickým bohům. Šmahem se ze mě stal kandidát KSČ. Jak jsem psal, to byl předstupeň komunisty. A i já musel řešit dilema, co s tím.

Být vedoucím, nebylo špatné. Nejen finančně. Člověk povýšil i sociálně, dostal se do vedení firmy. Tu ho náměstek pozval do kanceláře na koňáček (v pracovní době, jak jinak), tu byl na poradě vedení. Místo čest práci, soudruhu, si mohl s komunistickými papaláši tykat. Byly tam i služební cesty do zahraničí. Sice jen do východního bloku, ale i tak. Na západ mě zatím nepouštěli – asi mi svazáci pořád ještě neodpustili a nevěřili. To byly ty příjemnější věci. Kdo by to nebral.

Jenže já jsem uvnitř duše moc spokojený nebyl. Sice jsem se ještě komunistou nestal, ale i tak jsem se za to, co mě bude čekat, styděl. Je největší pitomost a někteří se tak hájí, že ke komunistům šli, aby stranu reformovali a rozvraceli zevnitř. Takový nesmysl. Kdo tam šel, šel jen za korytem. To byl také i můj prvotní motiv.

Jenže já v životě dělám jen to, co mě baví nebo čemu věřím. Komunismu věřit nešlo a zábava to také nebyla. V té době pochopitelně scházely informace. Až po roce 1989 začala v novinách vycházet na povrch všechna ta zvěrstva, co komunisté napáchali. Svobodná Evropa také vše nevysílala.

Disident byl v mém okolí tak vzácný, jako voda na Měsíci. To až po roce 1989 se s nimi roztrhl pytel. Stejně jako s partyzány po druhé světové válce. Ha! Nejsem nakonec i já disident? I já ten režim rozleptával. Může se to hodit k důchodu. Budu o tom muset popřemýšlet a domluvit se s nějakým hodným estébákem, aby na mě zavedl padělaný spis.

Komunisté chtěli nejen duši, ale i tělo. Jednoho krásného dne za mnou náměstek přišel a začal s tím, že když jsem kandidát a budoucí komunista, tak se budu muset stát i členem Lidových milicí. Tomu oni říkali „ozbrojená pěst dělnické třídy.“ A to byla úplná hrůza. Já, volnomyšlenkář, budu v maskáčích někde běhat a cvičit se samopalem. Tak to tenkrát chodilo.

Mezi managementem podniku byli vzdělaní lidé. Když byl někdo komanč, neznamenalo to automaticky, že byl pitomec. Ale milice? Tam byli ti nejodhodlanější, nejhloupější, nejhorší, někteří vypadali přímo jako surovci. To bylo tvrdé jádro strany. Nakonec i pouhé členství v milicích je důvodem, proč člověk neprojde dnes tolik diskutovaným lustračním zákonem.

To byla poslední kapka. Milicionářem tedy nebudu. Vzdal jsem se funkce, přestal jsem být kandidátem. Změnil jsem zaměstnání i město a nikdo mi hlavu neutrhl. Je možné, že by mi režim později škodil tím, že by například synové nemohli jít na vysokou školu. Jenže, než vyrostli, režim padl, a tak se to nikdy nedovím. Nevstoupit do strany tedy šlo. Nikdo mě, alespoň jsem si toho nevšiml, nějak nesankcionoval. A stejně pět let poté režim skončil úplně.

Proto absolutně odmítám exkomunisty - plačky, kteří tvrdí, že museli být komunisty z existenčních důvodů apod. Nemuseli. Já s tím potíže neměl. Byla to svobodná volba. Třeba velkou oběť musela přinést Marta Kubišová. To bylo ovšem po okupaci v roce 1968 a následující normalizaci. Nejotřesnější jsou ty případy, kdy se ke komunistům dal někdo na podzim 1989. To už musel být kariéristický cynik a hlupák v jednom.

Zřejmě jich bylo víc. Co vím, jeden je i dnes politikem. Na jméno onoho šmejda si nemůžu vzpomenout, jinak bych ho s chutí napsal. Předpokládám, že byl nebo ještě je členem „pravicové“ strany.

Hlavním důvodem, proč jsem se nestal komunistou, byla ideová vyprázdněnost strany. To je ta fráze, která se jako mantra objevuje i v současných komentářích o ODS. Co mohli komunisté nabídnout mladému člověku, aby tomu jejich učení věřil? Proletářský internacionalismus? Ježíši Kriste.

Možná v carském Rusku, které bylo prokazatelně zaostalou zemí, z počátku měli rudí podporu idealistů, kteří chtěli extrémní třídní rozdíly řešit revoluční cestou. Bolševici toho jen zneužili jako prostředku, jak se dostat k moci. O ideály jim nikdy nešlo. Dejme tomu, že jim tenkrát někdo sedl na lep. Ale v osmdesátých létech? To již bylo všechno vyčpělé. Tam nešel zapojit idealismus, ale jen a jen kariérismus. Každý, tak jako já, si mohl vybrat. A kdo tam vlezl, ač se obhajuje sebelíp, je poseroutka, alibista a kariérista. Amen.

V té době, odmítnout být komunistou, to již ani nebylo hrdinství. Abych ale ze sebe nedělal statečného antikomunistu nebo disidenta, musím svou „morální převahu“ nějak odlehčit: Třeba jsem stále kryptokomunistou, kdo ví. Byl jsem s nimi přece jen nějakou dobu v kontaktu… Ježíši, já budu asi ta pracující inteligence, to je neštěstí - jak říkal v Černých baronech jeden soudruh horník. Měl bych si zaplatit dekontaminační kurzy v CEVRU, které je opakem VÚML. Pak mi snad bude odpuštěno a já se zbavím i posledního zbytku rudého nánosu.