V jednom starším článku jsem popisoval soudruha Fremla z katedry marxismu-leninismu. Ano, i takové katedry v té době existovaly.  Musím ho znovu připomenout, protože byl ukázkou toho, jak vypadá třídní nenávist praxi. On nenáviděl amerického prezidenta Ronalda Reagana a každou přednášku zahajoval slovy: „Soudruzi, Rígn, ten narkomn vylil opět kýbl špíny na Sovětský svaz a …“ A už to jelo, volně navazoval a vylil „kýbl špíny“ na toho Rígna.

Byly tam ale i poetické soudružky. Nejraději jsme měli tu, její jméno mi z paměti vypadlo, která o sobě tvrdila, že je „inženýrkou lidských duší.“ Žila sama a na nočním stolku měla ve stojánku fotografii Vladimíra Iljiče Lenina. Pozor. Nevymýšlím si. Ne, že by se to o ní povídalo. Toto nám opravdu o sobě sama řekla. Nebyla zlá. Ten fanatismus Fremla z ní nesršel.

Jednou jsem ji „řízenou provokací“ rozhodil dotazem, že mi není jasný rozdíl mezi NSDAP a Komunistickou stranou Sovětského svazu. Podle mě, říkal jsem jí, obě tyto strany byly stejné. Ono to už nebylo takové hrdinství, vyloučení ze školy snad ani nehrozilo, byl začátek osmdesátých let. Tvářil jsem se vážně, že mě to trápí. Spolužáci mě znali, moc dobře věděli, o co se jedná.

I soudružka to pojala vážně. Byla zaskočena. Nebyla schopna slova, odpověď neznala. Povedlo se. Jediné, na co se zmohla, bylo, že mi to zjistí a příště vysvětlí. Není to divné? Kovaný komunista by to měl znát.

A opravdu, za týden jsme si na semináři marxismu leninismu celou hodinu povídali o NSDAP. Ona to vzala od podlahy. Samozřejmě, že NSDAP zákonitě „prohrála“. Ona opravdu někde nastudovala jejich stanovy, porovnávala je se stranickými stanovami KSSS. Bod po bodu je vyvracela a vracela tak světlo do mé duše. Podařilo se jí rozptýlit veškeré mé obavy a já opět nabyl původní rovnováhy. Pochybnosti byly zažehnány. Bohužel, po těch letech, si z toho pamatuji jen jeden její argument.