Ve válce se dějí hrozné věci. To je banální sdělení, stejně jako to, že primární zodpovědnost za to nese strana, která válku začala. Ty hrozné věci však v konečném důsledku dopadají na obě dvě válčící strany, na jejich bojovníky, ale také na jejich civilisty. Je potřeba na to stále myslet a těm, kdo o válce a jejím prodlužování rozhodují, to stále připomínat.

Je trochu ošidné o takových věcech psát. Člověku se v černobílém vidění, které je nám ze všech stran vnucováno, může snadno stát, že bude za svá slova patřičně onálepkován a přiřazen k jedné ze stran. Typicky k té „zlé“. Všichni přece dnes vědí naprosto přesně, kde se nachází „dobro“ a kde je „zlo“, a že mezi nimi není nic, snad jen bitevní pole a zákopy. I s těmito náklady má ale cenu se proti všudypřítomné samozřejmosti války dál ozývat a snášet osočování. Spisovatel Jan Němec ve včerejším rozhovoru pro Salon Práva z literárně-uměleckého hlediska hezky říká „ať múzy ve válce křičí“. Autor rozhovoru Štěpán Kučera v jedné ze svých otázek pro Němce připomíná citát Alberta Camuse z období alžírské války o nezávislost: „Lidé v Alžírsku dnes dávají bomby do tramvají. V jedné z těch tramvají může jet i moje matka. Jestli je tohle spravedlnost, pak před ní dávám přednost svojí matce.“