Metál přistál na hrudi přepravce plnicího pera přes Atlantik, umazávače čárek u svého jména v zápise rozhodčího košíkové, co znamenají osobní chyby, házeče novinářova mobilního telefonu, který ještě v létě 1989 v cizině vykládal o výhodách socialistické ekonomiky. Netoužím připomínat jím udělenou podivnou amnestii, neboť u nás je možné snad všechno.

Jsem si však jistý, že metály by slušely, byť udělené i po smrti, některým železničářům, kteří třeba v roce 1944 stavědlo u Vysočan nastavili úmyslně na červenou, abychom s ostatními cestujícími mohli do večerní tmy opustit vagony a dostavit se do příbytků s něčím, co nám poskytl děda od Kolína, abychom měli něco k snědku. Jednou se ale přihodilo, že jsem na nádraží Hybernia Bahnhof  (Praha střed, dnes Masarykovo nádraží) zůstal jako šestiletý kluk sám, když mi otce s kufrem odvedli Němci…