Až po našem dlouhém pochodu, na hranici „světů“, pochopíme, zdali jsme žádaní spojenci (jak se oficiálně tvrdí), nebo podlahoví kosmetici politických a hospodářských výmětů velmocí a regionálních mocností.

Za takzvaná přátelství draze platíme. Obrazně řečeno, mocnosti si nechají zaplatit hadry, smetáky, vodu a desinfekční prostředky z našeho, my ještě přidáme podhodnocenou práci a radostné hýkání našich elit se rozléhá do kůrovcového lesa. Deklarace a smlouvy opravdu, ale opravdu nic neřeší, vůči nám trpaslíkům nejsou závazné. Historie, pamětníci a archivy hovoří jasně.

Jsou to jen beranidla do našich financí a nemovitostí maskované etikou a neexistující vzájemností. Jako klasická jsou dnes slova ministra zahraničí Bohuslava Chňoupka z roku 1986 na adresu Velké Británie: „Nechali si (v rámci narovnání) zaplatit doslova všechno, včetně tkaniček do bot!“ Nelze pochybovat o hrdinství pilotů RAFu, prospěšnosti výsadků do okupované ČR, ale přínos z toho měli snad jen Moravec, Beneš a syn TGM Jan. Ale hlavně se rozhodovalo o výsledcích II. světové války na východní frontě. Ta vázala sedmdesát procent německých vojenských aktivit. Na to nesmíme nikdy zapomenout!

Kam směřujeme

Evropská unie a naši oligarchové nás vedou tak prozíravě, že značné procento lidí, kteří mohou srovnávat (před/po) by se rádo vrátilo do reálného socialismu před rok 1989. Dnes jsme jako stát a vesměs i občané nevýkonní a bez práv civilizovaného národa, dividendy z hospodaření mizí očarované kouzelnou hůlkou pana Kohosi ve vysoké míře do zahraničí, investice zahraničních investorů v ČR komentují už jen potměšilci (dobře placení optimisté z ČT, politické neziskovky a podpůrný garnison analytiků a novinářů; tedy trollové z Melantrichu).

Komentáře Jana Kellera, Ilony Švihlíkové, Štěpána Kotrby, Mirko Raduševiče, Terezy Spencerové, Ivana Davida, Petra Hampla a dalších nenechávají rozumné občany (vidící, slyšící a reagující) na pochybách o realitě v dnešní ČR.