Počáteční velká očekávání jejích voličů rychle u velké řady z nich vystřídal pocit zklamání. Rekordní, nikdy nevídaná inflace a energetická krize, jež vláda nebyla schopna tlumit, ale naopak je svými kroky prohlubovala, jsou nejvýraznějšími charakteristikami celé její vnitřní politiky.
Jedinou oblastí, která byla mediálním mainstreamem neustále vyzdvihována a jako mimořádný úspěch zdůrazňována byla zahraniční politika, která prý naší zemi vrátila důvěryhodnost ve světě a údajnou prestiž. Dnes, na konci mandátu této vlády, se však ukazuje stejný debakl, jako v hospodářské politice. Při zpětném pohledu vidíme, že i v této oblasti Fialova vláda žádnou vlastní promyšlenou zahraniční politiku neměla a že za ni vydávala pouze otrocké přijetí a převzetí extrémně progresivistické agresivní politiky americké Bidenovy administrativy a slepou poslušnost stejně orientovanému bruselskému a německému politickému mainstreamu.
Nekritická podřízenost cizím zájmům bez ohledu na zájmy vlastní země ve všech podstatných oblastech po určitou dobu umožňovala vládě vytvářet dojem, že nás spojenci a západní partneři oceňují a naše váha ve světě stoupá. Zakrátko se však ukázalo, že od nich za svou oddanost nic nedostali, protože vždy poslušných, servilních vazalů si nikdo ve skutečnosti neváží a jejich zájmy v potaz nebere.
Na Západě se v průběhu posledních let začala politická situace měnit, proměnily se hlavní priority velkých hráčů a při pohledu dnešní optikou se najednou ukazuje, že kdysi oslavovaná česká zahraniční politika byla stejně jako ostatní oblasti neúspěšná, že absenci vlastní promyšlené koncepce nelze nahradit slepou a oddanou poslušností momentálním mocným.
Velkou ranou pro české zájmy byl ruský útok na Ukrajinu a dodnes tam trvající válečné střetnutí. Fialova vláda se v krizové době před vypuknutí války chovala zcela pasivně, nenaléhala na vyřešení krize jednáním, jak ji k tomu například vyzýval v otevřeném dopise týden před ruským útokem v únoru 2022 Václav Klaus, stejně jako Bidenova administrativa sázela na eskalaci války a věřila porážku Ruska. Přitom se ani nenamáhala zkoumat skutečné zájmy a priority svých západních partnerů, kterým nikdy nešlo o vítězství Ukrajiny, ale o maximální prodloužení konfliktu a oslabení Ruska.
V českém zájmu naopak bylo a je, aby válečný konflikt v naší relativní blízkosti co nejrychleji skončil, aby česká ekonomika měla přístup k laciným ruským surovinám, aby napětí v Evropě oslabilo a nikoliv stoupalo. Českým zájem je Ukrajina jako nezávislý stát, nikoliv její válečné zničení v důsledku nereálných farizejských slibů, které ve skutečnosti nikdo nechtěl naplnit. Česká vláda nahradila seriózní zdrženlivý přístup k tomuto mezinárodnímu problému hysterií a protiruskými provokacemi, sázkou na nekonečný konflikt a věčné nepřátelství. Až do Trumpova vítezství v USA bylo u nás téměř zakázané hovořit o jednání a míru. Slovo „chcimír“ se stalo hanlivým přízviskem všech, kteří si dovolili pochybovat o pokračování tragické války. Vláda odevzdala Ukrajině velkou část své použitelné výzbroje, naše armáda je dnes téměř bezbranná a vláda utrácí obrovské prostředky za nesmyslné předražené nákupy chybějící vojenské techniky. Přesvědčuje nás, že vítězná válka s Ruskem je realistický scénář pro naši úspěšnou budoucnost.
Donald Trump předvedl po své nástupu dokonalý zdánlivý obrat americké politiky. Tváří se, jako by se USA ze spolutvůrce konfliktu a téměř válčící strany náhle staly nezainteresovaným mírotvorcem vyzývajícím k jednání a příměří. Černý Petr zůstává nám a dalším evropským zemím, které mají americkou válku za vlastní chybějící peníze nějak dohrát do konce. S Ukrajinou to nevypadá na frontách dobře, mír by dnes už asi všichni ve skutečnosti rádi měli, ale nevědí jak ho bez ztráty tváře dosáhnout.
Dnes tak česká politika jenom pasivně přihlíží, jak se Evropa a svět řítí do nové studené války, poslušně v NATO schvaluje obří výdaje na zbrojení, o nichž neví, jak je zaplatí a co za ně koupí. Americký zájem o Evropu končí a nás čeká znovu nejistá existence mezi Německem a Ruskem. Naše ukrajinská politika nebyl a není úspěch, ale velký problém.
Pod otazníkem je i vývoj v EU, k jehož negativnímu směřování tato vláda velmi přispěla. Slepě podporovala všechny katastrofální unijní politiky, které EU přivedly do dnešního zcela evidentního úpadku a počínajícího rozkladu. Green deal a migrační politika – dva sloupy progresivistického levičáckého mainstreamu likvidují prosperitu a společenskou soudržnost evropských zemí. Fialova vláda iniciativně přispěla k jejich prosazení, aktivně je přijímá a realizuje. Nemá žádné právo je dnes před volbami kritizovat, protože je sama spoluviníkem - schválila program Fit for 55, schválila zákaz spalovacích motorů, schválila emisní povolenky pro domácnosti a dopravu, zvolila Ursulu von der Leyen předsedkyní Evropské komise atd. atd. Nic za to nedostala, nikdo si jí neváží, nikdo se jí na nic neptá.
Čím déle tato politika potrvá, tím větší napětí v EU vyvolává. Soudržnost členských zemí klesá tak, jak stoupá vnitřní napětí v jednotlivých státech. Náklady byrokratické unijní regulace a centralizace již začaly dopadat na voliče a občany, pociťuje je každý. Heslo „Více Evropy“ je evidentně příčinou, nikoliv řešením problému. Evropská politika této vlády je jednoznačný debakl.
Vztahy k velmocem bývají pro každou malou zemi určující osou zahraniční politiky. Ta naše dnešní takovou osu postrádá. Se všemi světovými velmocemi dokázala vztahy poškodit nebo téměř zničit. O Rusku není třeba hovořit, tam si hrajeme na věčného nesmiřitelného nepřítele a vůbec jakoby nepočítáme s tím, co bude po skončení války, jak budeme z touto velmocí koexistovat, pokud Ukrajina nezvítězí, což není příliš pravděpodobné. S Čínou nejsou vztahy o mnoho lepší, tato vláda je sama iracionálně zničila svými tchajwanskými a tibetskými eskapádami a provokacemi, které neměly žádný smysl a nic naší zemi nepřinesly. Vrcholem v tomto směru je poslední „soukromá“ cesta prezidenta Pavla za dalajlámou do Indie. Do jisté mezinárodní izolace, především v Asii a Africe, ale i v dnešní Evropě nás vede i velmi extrémní a nevyvážený postoj ke konfliktu na Blízkém východě.
Ve vztahu k USA Fialova vláda pokračuje ve zkrachovalé Bidenově politice, Trump je vysmíván, kritizován a karikován, politický odklon od USA je zjevný. Namísto toho tato vláda sází na Německo a vrací do hry tradiční český problém, jak sami bez spojenců obstát vůči velkému a ne příliš empatickém západnímu sousedovi. Se všemi ostatními sousedy Fiala a spol. vztahy nerozvíjeli či dokonce vyhrotili. Se Slovenskem a Maďarskem lze hovořit dokonce o bezprecedentním nepřátelství. Shrnuto – vztahy k sousedům a velmocem se za této vlády výrazně zhoršily.
Bilance této administrativy v oblasti zahraniční politiky je tak celkově jednoznačně negativní. Ignorování českých zájmů a servilita vůči spojencům, kteří nás přehlížejí, je zcela chybný přístup a nelze v něm pokračovat. Musí být pro všechny příští vlády naopak mementem, jak se zahraniční politika dělat nemá.
Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
_profil_top.jpg)
