Počáteční velká očekávání jejích voličů rychle u velké řady z nich vystřídal pocit zklamání. Rekordní, nikdy nevídaná inflace a energetická krize, jež vláda nebyla schopna tlumit, ale naopak je svými kroky prohlubovala, jsou nejvýraznějšími charakteristikami celé její vnitřní politiky.

Jedinou oblastí, která byla mediálním mainstreamem neustále vyzdvihována a jako mimořádný úspěch zdůrazňována byla zahraniční politika, která prý naší zemi vrátila důvěryhodnost ve světě a údajnou prestiž. Dnes, na konci mandátu této vlády, se však ukazuje stejný debakl, jako v hospodářské politice. Při zpětném pohledu vidíme, že i v této oblasti Fialova vláda žádnou vlastní promyšlenou zahraniční politiku neměla a že za ni vydávala pouze otrocké přijetí a převzetí extrémně progresivistické agresivní politiky americké Bidenovy administrativy a slepou poslušnost stejně orientovanému bruselskému a německému politickému mainstreamu.

Nekritická podřízenost cizím zájmům bez ohledu na zájmy vlastní země ve všech podstatných oblastech po určitou dobu umožňovala vládě vytvářet dojem, že nás spojenci a západní partneři oceňují a naše váha ve světě stoupá. Zakrátko se však ukázalo, že od nich za svou oddanost nic nedostali, protože vždy poslušných, servilních vazalů si nikdo ve skutečnosti neváží a jejich zájmy v potaz nebere.

Na Západě se v průběhu posledních let začala politická situace měnit, proměnily se hlavní priority velkých hráčů a při pohledu dnešní optikou se najednou ukazuje, že kdysi oslavovaná česká zahraniční politika byla stejně jako ostatní oblasti neúspěšná, že absenci vlastní promyšlené koncepce nelze nahradit slepou a oddanou poslušností momentálním mocným.

Velkou ranou pro české zájmy byl ruský útok na Ukrajinu a dodnes tam trvající válečné střetnutí. Fialova vláda se v krizové době před vypuknutí války chovala zcela pasivně, nenaléhala na vyřešení krize jednáním, jak ji k tomu například vyzýval v otevřeném dopise týden před ruským útokem v únoru 2022 Václav Klaus, stejně jako Bidenova administrativa sázela na eskalaci války a věřila porážku Ruska. Přitom se ani nenamáhala zkoumat skutečné zájmy a priority svých západních partnerů, kterým nikdy nešlo o vítězství Ukrajiny, ale o maximální prodloužení konfliktu a oslabení Ruska.