Dotčeného a saponátem umytého Otu Klempíře osobně neznám. Ostatně asi ani on mne. Asi žádná škoda pro nás oba, ale i pro lidstvo a tzv. civilizaci vůbec. (Je o dost mladší, podobně, jako i většina těch členů toho JARu, co ho tak hustě umyli). Asi se nebudu moc mýlit v dojmu, že ten Ota Klempíř není potomek Jaromíra Klempíře, co byl muzikant, skladatel (Hej páni konšelé, Pošli to dál, C´est la vie, Proč ptáci zpívají – jeho klenot podle mýho názoru), textař, člen „divadla Apollo“ (bratři Štaidlové atd. – odtud ty hity pro Gotta – když ani toho jsem od počátku nemusel). Jaromíra Klempíře jsem uznával jako profi profíka od začátku snad už jako týnejžr. Čili tam, kde začínal a pak působil po válce v Praze můj otec, ergo větší a složitější aranže (čili od Ježka s Traxlerem, pak přes Vlacha „od Bacha“ v orchestrech a sborech), a od V+W, přes Horníčka, S+Š, a spol. v textech – item spíš ta úcta i pokora k řemeslu, než ty úlety (i v módním stylu „myslel si, že je to známka punku“), ač na pozadí spolupráce s bratry Traxlery jsem jaxi neměl daleko ani k Péťovi Hoškovi z Plexisu, jehož jsem bohužel naposledy viděl ausgerechnet na pohřbu Petra Traxlera (taxem si na to teď asi tak nějak mimoděk vzpomněl, když jsme tam seděli vedle sebe s Petrem Jandou, jeho sousedem z Jevan, a pak jsme si nemohlí dát ani ferneta, protože Janda pravil, že „jako venkovan musel přijet meďourem“, inu). Tyhle prameny by možná chápal ten Dan Bárta (možná), ale u toho zbytku si už tak nějak nejsem jistej. A upřímně řečeno – ani mě to netrápí.  

Nicméně popravdě tvorbu toho Oty Klempíře neznám, a ten JAR mě nezajímá. Snad jen okrajově ten Dan Bárta (ve Varech a okolí jsem v 70 a 80kách často koncertoval a kdysi jsem pár let bivakoval v Holešovicích jako on, a jednou mi v tramvaji dupnul na nohu, ale přežil to = měl jsem sice koně, ale zrovna i dost dobrej rozmar, takže ten den měl kliku).

V době, kdy ten JAR hned po tom převratu 1989 začínal, já už byl asi tak 10 let profík písničkář na volný noze, a už rebel v hledáčku totalitní cenzury, už od 70ek, a hlavně pak v 80kách, a k výročí 21. srpna 1968 v tentýž den 1989 po moclikáté definitivně a demonstrativně a totálně totalitně zakázanej v 1989 z rozkazu ÚV KSČ jejich vrchním „koniášem“ a velkomožným soudruhem Milerem, šéfem kulturního oddělení ÚV KSČ v Praze. Čili o profi hudební branži toho vím víc, než dost. Včetně toho, co se může skrývat i za raketovou kariérou různých těch (KTO) „kamarádů televizních obrazovek“ za všech režimů & za všech totalit, atd. Bez dalších podrobností. Zatím. (A zatím lze doporučit z knihy o Karlu Krylovi s názvem KAREL MEZI NÁMI kapitolu „Anticharta kontra Antipancharta“ – ten termín „antipancharta“ jednou takhle začátkem června´93 nad ránem po příjezdu ze šňůry u nás doma v našem tzv. „rudým koutku“ naprosto přesně a výstižně definoval osobně Karel Kryl poté, co vyslechl tu story právě o tom zákazu hraní „na věčné časy a nikdy jinak“ ode dne 21. srpna 1989 z rozkazu toho s. Milera z toho tehdejšího ÚV KSČ v Praze.  

Ostatně podobně, jako i mnohé jiné, je i tenhleten JAR zcela „mimo mou rozlišovací schopnost“. A navíc mám spoustu vlastní práce i v důchodu. I coby „rebel z povolání“ (a jak říkával Karel Kryl, že jsem „rebel za všech režimů“). Kdekoliv kdokoliv by si ale asi logicky mohl říct, že tenhle JAR ať už s tím Klempířem, anebo bez, nevypadá ani z rychlíku rebelantsky, natožpak aby v reálu doo. Tož, líbějí vodpustit, ale proti gustu – atd. Holt, „každej sme ňákej“. A jaxeříká i „čistému vše čisté“ – jenže saponátem to asi „nebude úplně vono to pravý vořechový, hošívoe“. Ale to není moje pivo (rozlitý) – jaxme už na začátku 90ek říkávali s Karlem Krylem. A já tu říkám, kudy chodím už od toho jara 1994 upřímně popravdě, že Karel osobně tady chybí nám všem. (Karel by vám dal co proto. To si pište, milánkové, z kulturních, politických, i obojích kaváren.)