V mých řádcích se bude jednat pouze o laické hledání demokracie. Tato situace může být pro některé univerzitní angažované teoretiky sudem demokratického medu, snad jen s kapkou jedu. Pro důchodce, invalidy, matky samoživitelky je to položkově stejné, ale v hutnosti složek je to jiné. V tom také spočívá údajná homogenita české společnosti. Jsou procesy inkluze v české společnosti reálné nebo se jedná o fantasmagorie Jiřího Dienstbiera?
Patrně lze uvést, že přibývá lidí, kteří jsou přesvědčeni, že zatímco dnešní vládnoucí třída měla už před Listopadem ´89 relevantní informace (co bude následovat, kdo a kdy co zajistí). Ti druzí (marginalizovaní) neměli inside information z politiky, bankovního sektoru, znalosti bonity před transformaci podniků. Po dovršení kupónové privatizace byli běžní občané, v rámci „psychického narovnání“, prohlášeni za neaktivní, líné a závistivé (ressentiment chátry).
Je historicky znepokojivé, že právě při stratifikaci společnosti dochází nejčastěji k zásahům do Božského stromu vědění, tedy rozlišování Dobra a Zla, viz Starý zákon, podrobněji třeba Zecharia Sitchin Setkávání s bohy. Vidění andělé a boží poslové (2002).
Duchovní páteří skromného šourání se v čase a událostech je v tomto případě Arthur Miller a jeho spisek Ošklivá dívka (1998). V tom spočívá mé subjektivní hledání demokracie v Česku. Ale, jak už prohlásil Albert Einstein: „Vládnoucí třída má školy a tisk pod palcem. To umožňuje hýbat pocity davů.“ Proto ani toto mini-hledání ztraceného času a šancí nebude bez balancí.
Skok do české reality
V tomto případě zvolím jako odrazové prkno rozhovor Petra Kamberského se sociologem a filosofem Václavem Bělohradským. Došlo k němu v březnu 2015, u příležitosti sjezdu druhé nejsilnější strany koaliční středolevé koalice. Jedná se jen o výseče z rozsáhlého rozhovoru Babiš jako lapač hněvu.
Otázka první:Co s vámi dělají otázky, za kolik si Babiš Bělohradského koupil?
(…) V českém veřejném prostoru je zřetelně vidět pomyslný stupínek, na němž stojí zástup vybraných mužů a žen, kteří káravě zdviženým prstem ukazují na to, co přináší anarchický proud demokratického antagonismu, a poučují nás, co z toho do politiky smí a co ne.
Ten zdvižený ukazováček mířil po dlouhá léta na Václava Klause a ODS, jako by oprávnění vládnout nedávali stranám voliči, ale teprve až souhlas tohoto stupínku. Na existenci pražské kavárny nevěřím, ale o existenci jakého si „pražského stupínku“ ano…
Otázka třetí: Co je špatného na tom, ukazovat na dobré a špatné věci? Není to podstataintelektuální práce?
Jak říkám ve svém vystoupení, já nejsem zastáncem žádné z konkurujících si stran v demokratickém antagonismu, ale demokratického antagonismu samotného, jeho šíře a efektivity. Neustále se v něm vynořují nezvyklé konfigurace možností, jiné tam naopak chybí, proti proudu špatných věcí musejí vzniknout protiproudy dobrých věcí, ale nelze ten proud omezovat ze stupínku, atd. (zvýraznění kurzívou F. K.)
Jenže Andrej Babiš a výsledky jednání ANO nejsou pro nás závazné, inspirátorem pro naše putování, je na startu Bělohradský nebo spíše jeho názory na demokracii a proudy antagonismů.
Co je demokracie, byla vůbec někdy?
Pokud si konstatování Bělohradského přečteme ještě jednou, pak můžeme třeba dospět k názoru, že demokracie je látka v křivulích anomické společnosti, kde se jedná o procesy titrování, opakovaných destilací a zahřívání nad plamenem mysli filosofů a sociologů. Přitom je zjevné, že hýbateli věcí jsou bankéři, majitelé korporací, manažeři ad. Také je velmi iluzorní, že… proti proudu špatných věcí musejí vzniknout protiproudy dobrých věcí. Zdá se, že na tomto místě (poměrně bystrý filosof) uniká do sféry idejí. Taková je možná jeho vnitřní alchymie.
V reálu však, Trans National Corporation dodávají ke konzumaci lidem, ve světovém měřítku, vlastní problémové substráty (od potravin, léků, po informace, služby a politické názory). Také je velmi důsledně monitorují. Takže demokracie, (demokratizace, demokratura) jsou jen různé druhy písků tryskajících pod tlakem vládnoucích elit. Jsou velmi abrazivní a opracovávají nás coby hrubý existenční odlitek vzniklý v rodinách a rodech.
Kdo je zakután do antické demokratické romantiky, tak má možná čas vrátit se z pomyslné středomořské agory do dnešní porno/smyslné a rapující virtuální skutečnosti. Tak jako je krása obsažena v očích pozorovatele, tak je i demokracie obsahem našeho znásilněného a deformovaného mozku. Timothy Leary by souhlasil, jeho zjištění platí i dnes, snad ještě více než včera. Z tohoto nepozitivního vyjímám řeckou filosofii a římské právo, přiznávám možnost výjimek, jako Lucius Annaeus Seneca Výbor z listů Luciliovi (1969) ad.
Dílčími důkazy pro potvrzení či rozplizlost termínu demokracie mohou být názory myslitelů jako: Joseph Alois Schumpeter, Karl Raimund Popper, Hannah Arendtová, Jürgen Habermas, Ulrich Beck, Zygmunt Bauman, Ian Shapiro, Jan Keller aj. Demokracie je jedna, výkladů je mnoho.
Přirozeně, že nejpozději na tomto místě se může dostavit převaha úvah o neporovnatelnosti, čímž bychom se dostali do logického empirismu. Jenže, lze jen tak, zavrhnout filosofii pozorování? Abych nekráčel sám, tak jsem se zařadil do houfu, který reprezentuje Ian Shapiro, myšlen Útěk před realitou v humanitních vědách (2006).
Jak se osvědčila demokracie?
Jako obvykle, jak u koho. Pro většinu obyvatel dnešních průmyslových společností začaly od 70. let vznikat problémy a vůbec ne malé. Třetí cestu Blaira a Schrödera (vykonstruovanou Giddensem) zde nebudeme rozvíjet.
Poválečná demokracie má, zejména v USA, jak se domnívám, ostřejší kontury. Demokracii tak můžeme vnímat i jako ošklivou dívku ze spisku Arthura Millera. Co to s námi udělá? S touto otázkou rezonuje situace v irském baru a rozhovor pozůstalých… „Ach Bože jdu domů.“ Hladina znechucení stoupla. S pohledem na škatuli rychle dopila druhé Martini. Zvláštní, celý jeden člověk se vejde do kartónové krabičky čtyři krát šest inchů, do které se stěží vtěsná pár koblih.“ (s. 12) Dodejme i to neméně důležité, že Janice Finková kremační popel svého otce nezajistila, tím se dostavily výčitky (nejen od bratra).
Pozorný čtenář si všimne, že se od počátku mého vyprávění se snažím vyhnout Agromakačovi. Že by Arthur Miller byl zároveň „ponoukač“? Pro mě z toho plyne jeden důležitý závěr, v pražském metru, ani jinde, nebudu přijímat koblihy, vždy si totiž vzpomenu na předmětný rozhovor v irském baru i to, jak může skončit člověk v krabičce.
Kam dospěla demokracie?
Milan Znoj ve své úvodní studii Cesta od normativní teorie demokracie k teorii procedurální a zpět (2002) je moderátorem pro autory Ian Shapiro Teorie demokracie. Současný stav a Jürgena Habermase Tři normativní modely demokracie (2002).
Z úvodní studie Milana Znoje, k soubornému titulu Teorie demokracie dnes, přebírám část Nesplněné přísliby a nové naděje (str. 21-22).
Demokracie ve své funkční podobě jakožto demokracie reprezentativní se v Evropě prosadila až v první polovině 20. století, ale zkušenosti, jež přinesla, nebyly tak příznivé, jak se čekalo. Demokracie když se uskutečnila, do jisté míry zklamala očekávání, jež s ní byla spojována. Norberto Bobbio ve své knize The Future of Democrazy mluví o šesti příslibech demokracie, které vzaly za své.
Demokracie za prvé slibovala „dostředivou společnost“, tedy společenství svobodných a autonomních jedinců, kteří jsou vzájemně solidární, pomáhají si v nouzi a spolupracují k vzájemnému prospěchu. Reálná demokracie je „odstředivá společnost“, v níž nikoli autonomní jedinec, ale různé skupiny určují chod politiky.
Jednotlivý člověk je v demokracii bezmocný, moc a váhu mu dodává skupina, třída, strana, kde je jedním článkem řetězu.
Za druhé se změnila povaha reprezentace v demokracii. Původně podle teorie, kdo byl zvolen do parlamentu, byl politickým reprezentantem celé společnosti (celého národa), jeho mandát byl nezrušitelný. V reálné demokracii se prosadila síla zvláštních zájmů i v politice, takže zástupce občanů v parlamentu je straník, která tam hájí a prosazuje zvláštní zájmy nějaké skupiny. Jeho mandát je vázán na příslušnou stranu. Tak je stvrzeno vítězství reprezentace zájmů nad nestrannou politickou reprezentací.
Třetím nesplněným příslibem demokracie je to, že nedokázala skoncovat s oligarchickou mocí. V tomto ohledu teorie elit popisují politickou realitu ve fungujících demokraciích výstižně. Politické elity v demokracii totiž zvládly problém, jak udržet moc i poté, kdy jsou načas vystřídány ve vládě.
Další příslib se týkal rozšiřování demokracie ve společnosti. Sám pojem občanské participace na politické moci nezná žádnou vnitřní mez. Dlouhou dobu určovala dynamiku demokracie snaha rozšířit hlasovací právo na všechny plnoleté občany bez rozdílu pohlaví, barvy kůže a původu. Přitom nešlo jenom o počet oprávněných občanů, ale také o kontexty a úrovně společenského života, kde se demokracie měla uplatňovat. Otázkou nebylo jenom: „kdo volí?“, ale také „kde se volí?“ Odpovědi, které reálná demokracie přinesla, jsou hodně skromné. Prostor občanských svobod je omezen na politiku v úzkém slova smyslu a zastavuje se před dalšími sférami společenského života – především před sférou ekonomického podnikání.
Pátým příslibem, který vzal v reálné demokracii za své, byla představa, že bude odstraněna neviditelná moc, když se politika dostane pod kontrolu veřejnosti a rozhodovat se bude za spoluúčasti občanů. Původně se myslelo: Čím více demokracie, tím méně byrokracie. Leč reálná demokracie je byrokratická, a dokonce i ona skrytá moc (arcana imperii) má v demokracii své působiště.
Šestý příslib byl zvláště přitažlivý. Doufalo se v rozvoj vzdělávání a v kultivaci občanů, že se přestanou starat jen o své zvláštní a soukromé zájmy a otevře se jim výhled na věci společné, které budou moci spoluvytvářet; díky tomu se člověku rozvine jeho lidský potenciál, takže svobodný život bude lidsky důstojný a v dobrém smyslu slova politický. Leč reálná demokracie takovýto občanský ideál nikde neuvedla v život, naopak spíše se potýká s občanskou lhostejností, konzumerismem a nezájmem o politiku.
Deziluze z demokracie ale není Bobbiovým posledním slovem. S mírným optimismem se ptá na její budoucnost. Dovozuje, že hodnoty, které sebou nese, jsou nadále živé a je radno o ně usilovat. Vyžaduje to však jiné pojetí demokracie, než byla ta utopická. Teorie demokracie musí vyjít ze zkušeností reálné demokracie, proto její pojetí bude procedurální a svým způsobem bude minimální, zůstane však v něm otevřena ona normativní demokratická vize.
Na tomto místě by se mohl někdo pokusit zapojit do společenských procesů a jejich regulace postavu německého filosofa práva Carla Schmitta (… role státu spočívá především v ochraně občanů: J. M. C. de Maistre). My se však od podobných experimentů budeme distancovat. Nařčení z nahnědlosti by zatím nikdo nechtěl riskovat. Některé diskursy jsou jaksi rovnější.
Jak jsme na tom s demokracií v ČR po Listopadu ´89?
To je velmi složitá otázka, protože se rozkládá do stratifikace společnosti a zároveň do narativní historie každého z nás. Ale můžeme vyčlenit, zkusmo, třeba to, co irituje seniory a příjmově podobné osoby. Každý z nás většinových, po onom dějinném zvratu, má povinnost být „happy“. Ano, restituenti majetků takovými mohou skutečně být. Jistě by se našli i další, statisticky nevýznamní. Jenže skutečně nevýznamnými jsou právě ti většinoví (mne nevyjímaje). To je asi 1,5 a ž 2 miliony lidí, žijících v různých podmínkách a přibližně 30 až 40 tisíc bezdomovců s rostoucím skóre žen a mladých lidí.
Takže znova, co irituje (slovníkově korektně: sere) dnešní většinové důchodce? Kdo střádal na spořitelní knížku, velmi brzy zjistil, že úrok nezadržitelně klesá. Kdo si přilepšil na stavebním spoření, zjistil, že klesá nejen úrok, ale i pozitivní bonifikace, která se smrskla ze 4,5 tisíce (při maximu roční úspory 18.000 Kč) na soudobých…
Kromě toho, při tržní hodnotě bytů, zjistili jejich nabyvatelé, s nemalým překvapením, že jsou (za od/prodejovou cenu) rázem milionáři, nebo téměř milionáři. Tito senioři a jejich potomci dále zjistili, že bytové portfolio obcí se smrsklo, někde až téměř k nule. Kdo v 90. letech privatizoval bytový fond obcí a státních podniků, kdo uplácel, kdo bral z radních a představitelů politických klubů a městských hnutí úplatky? Tržní nájemné dnes může leckomu zakroutit krkem jako zkušený demokratický zabiják.
A hle, začal se nám zvyšovat počet „mamánků“. Jen do nich!, kritikou angažovaných novinářů, politologů a statistiků, ať se subjekty osamostatní, tedy pokud mají cash k dispozici 1,5 až 4,5 milionů anebo jistotu dlouhodobé, dobře honorované profese! Mají to, anebo je čeká práce ohrožená a prekarizovaná, případně šedá ekonomika s paragrafy na krku, jako s oprátkou orgánů činných v trestním řízení či exekutorů s pravomocemi téměř kriminalistů?
Jejich rodiče senioři zatím přemítají, zda si mohou zakoupit léky, nechat či nenechat opravit či rekonstruovat chrup, koupit brýle, jež by neurážely tvarem a barvou rámu, kvalitou čoček, zakoupit zimník apod. A jejich dovolená?, nebuďme trpce úsměvní. V podobných intencích se pohybují „investiční akce“ invalidů nebo matek samoživitelek. Rodiče některých dětí už nemají ani na svačiny pro své ratolesti, nemluvě o možnosti trvalých plateb režijních jídel ve školních jídelnách.
Školní výlet, už jen pro část třídy, pocity těch, co z „pochopitelných důvodů“ nejedou, bych nechtěl zkoumat, ani jejich rodinné zázemí. Jdeme ještě pořád s naší vládou, oběma komorami Parlamentu ČR a stínovými komorami, tedy Jednotne svorne napred? Nebo se dále a dále rozevírají nůžky Roberta Mertona?
Demokracie po L ´89 nám měla chutnat jako úspěch, zatím se však transformovala v Česku do různých podob, naposledy do teokracie. Blíže odborník na právo, poslanec za ODS Marek Benda, a jiní regulátoři toků peněz ze státního rozpočtu. Dost možná by to chtělo (na jednom činžáku na Karlově náměstí) zvěčnit jeho přínos pro Co bylo ukradeno, musí být vráceno!,a k desce předního disidenta Václava Bendy přidat paralelně ještě jednu, beze slov. Namísto vítězného „V“ (dva prsty), zde sochař vystačí s jedním prstem, inspiraci může hledat třeba v italské gestikulaci.
Tomu by třeba mohli fakultativně přitakat Jiří Dienstbier, ministr pro lidská práva, Michaela Marksová, ministryně rezortu práce a sociálních věcí, dále obětavá, nechybující ombudsmanka Anna Šabatová a další, jistě dobře situovaní lidé. V reálném životě však tektonické kry sociální nespravedlnosti tlumí nestátní neziskové organizace, církevní charita, podnikatelé a jiní sponzoři.
Pár střípků z dnešní oloupané mozaiky
„Problém, který se táhne po staletí, a o který dříve či později proběhne boj, je moc lidu versus moc bank.” (Lord Acton)
To je skutečné drama antického rázu. Původně, jsem si při zběžném čtení myslel, že to pronesl nějaký podpalovač našich kartónových zítřků!
Pokud by se někdo důsažně ptal po příčinách našich současných turbulencí a rostoucího státního dluhu, tak by se měl: v případě nihilizovaného průmyslu a tehdejších devizových kurzů, obrátit na Václava Klause, v případě zemědělství, jeho naplánované a provedené likvidační fáze, na Josefa Luxe a v případě bankovního sektoru na expremiéra Miloše Zemana. Dnes nám nepatří v bankovnictví státu 97 nebo 98 procent. Ještě, že máme Konsolidační banku, kde můžeme stále ještě hýřit.
K právní zajištěnosti transformace mohla dříve prohovořit Dagmar Burešová a může ještě stále aktivní Pavel Rychetský, předseda Ústavního soudu.
Pokud bychom se s těmito událostmi chtěli v kostce seznámit, tak stačí sáhnout po článku Klausova cesta do hlubin kapitalismu (2006),jehož autorem není nikdo menší jak 1. místopředseda polistopadové vlády prof. Valtr Komárek.
Malý fragment z tohoto článku dokreslí velké věci: „Klausova skupina, jakmile za zády zaneprázdněného Havla a při zdvořilém protektorství rozkolísaného Čalfy již v půli roku 1990 uchopila reálnou moc, začala i reálně konat. Postupovala obdobou leninských dekretů.“
Z cizího krev neteče, uvědom si to, malý český člověče. Jsme sice zatím doma, přesto už cizí, naše realita kvapem mizí.
Při tvorbě příspěvku byly použity tyto zdroje:
Zecharia Sitchin Setkávání s bohy. Z anglického originálu Divine Encounters (nakl. Avon Books), New York 1995, přeložila Radmila Valtrová. Dobra 2002.
Arthur Miller Ošklivá dívka. Z anglického originálu Plain Girl (Methuen, Londýn 1995) přeložila a poznámkou o autorovi napsala Markéta Cukrová. VOLVOX GLOBATOR, Praha 1998.
Petr Kamberský Babiš jako lapač hněvu. Sociolog a filosof Václav Bělohradský vysvětluje, jak se dívá na podnikatelský populismus lídra hnutí ANO. Lidové noviny 14. března 2015.
Lucius Annaeus Seneca Výbor z listů Luciliovi. (Z latinského originálu Epistulae ad Lucilium vybral, přeložil, doslovem, poznámkami a seznamem vlastních jmen doplnil dr. Bohumil Ryba. Nakladatelství Svoboda, Praha 1969.
Ian Shapiro Útěk před realitou v humanitních vědách. Z anglického originálu The Flight from Reality in the Human Sciences (Princenton, 2005) přeložil Milan Znoj. UK Praha, Karolinum, Praha 2006.
Ian Shapiro; Jürgen Habermas Teorie demokracie dnes. Uspořádal a úvodní studií: Cesta do normativní teorie demokracie k teorii procedurální a zpět opatřil Milan Znoj. Vydal Filosofický ústav AV ČR, nakl. FILOSOFIA, Praha 2002.
Valtr Komárek Klausova cesta do hlubin kapitalismu. Deník Právo 23. ledna 2006.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
