V mých řádcích se bude jednat pouze o laické hledání demokracie. Tato situace může být pro některé univerzitní angažované teoretiky sudem demokratického medu, snad jen s kapkou jedu. Pro důchodce, invalidy, matky samoživitelky je to položkově stejné, ale v hutnosti složek je to jiné. V tom také spočívá údajná homogenita české společnosti. Jsou procesy inkluze v české společnosti reálné nebo se jedná o fantasmagorie Jiřího Dienstbiera?           

Patrně lze uvést, že přibývá lidí, kteří jsou přesvědčeni, že zatímco dnešní vládnoucí třída měla už před Listopadem ´89 relevantní informace (co bude následovat, kdo a kdy co zajistí). Ti druzí (marginalizovaní) neměli inside information z politiky, bankovního sektoru, znalosti bonity před transformaci podniků. Po dovršení kupónové privatizace byli běžní občané, v rámci „psychického narovnání“, prohlášeni za neaktivní, líné a závistivé (ressentiment chátry).         

Je historicky znepokojivé, že právě při stratifikaci společnosti dochází nejčastěji k zásahům do Božského stromu vědění, tedy rozlišování Dobra a Zla, viz Starý zákon, podrobněji třeba Zecharia Sitchin Setkávání s bohy. Vidění andělé a boží poslové (2002).

Duchovní páteří skromného šourání se v čase a událostech je v tomto případě Arthur Miller a jeho spisek Ošklivá dívka (1998). V tom spočívá mé subjektivní hledání demokracie v Česku. Ale, jak už prohlásil Albert Einstein: „Vládnoucí třída má školy a tisk pod palcem. To umožňuje hýbat pocity davů.“ Proto ani toto mini-hledání ztraceného času a šancí nebude bez balancí.       

Skok do české reality

V tomto případě zvolím jako odrazové prkno rozhovor Petra Kamberského se sociologem a filosofem Václavem Bělohradským. Došlo k němu v březnu 2015, u příležitosti sjezdu druhé nejsilnější strany koaliční středolevé koalice. Jedná se jen o výseče z rozsáhlého rozhovoru Babiš jako lapač hněvu.