Dovolme si úvodem jistou fikci, už proto, že řada lidí soudí, že se stala po L´89 běžnou součástí našich životů.  

Nejprve se zastavíme u občana. Michal Tučný zpívá v jedné písničce: Chtěl bych být medvídkem z výkladní skříně koukat se ven… Tento smutný hrdina (stejně jako český volič) má k zbláznění má rád svou milou (demokracii), jenže vztahy mezi nimi se, ani po 25 letech, neukládají dobře.

Nezbývá mu, než odejít do vnitřního exilu (zde výkladní skříň); medvídek si může očima sáhnout na cokoli, co kráčí, jede, šustí okolo, nicméně vrstevnaté sklo politicko-společenských bariér mu v reálném kontaktu brání. A tak i zde zjišťuje, že k prožívání osobní svobody opět nedochází, protože je mu natištěn tovární, globalizovaný obličej a není mu nic platné, že zná viníky: Trans National Corporation a PR agentury.

Medvídek se ovšem nehrne do ulic, tam jsou kamery, provokatéři a drony. Jeho problém je (z hlediska vládnoucích elit) zcela zanedbatelný. Kromě něho samotného, nikoho dalšího nedojímá a tak si nepozorovaně hraje s chytrým (leč napíchnutých) telefonem a hloupne…

Hrozny hněvu v něm bohužel neuzrají, ze zpráv ČNB nepochybně ví, že jednou nás ohrožuje inflace, jindy zase deflace. Z veřejných sdělovacích prostředků zase dobře ví, že za totality to bylo prý horší: to nás dokonce ohrožovaly: jaro, léto, podzim, zima. A tak se ani neptá a nevede si na laptopu záznamy, za kolik procent reálné hodnoty odvedené práce, jsou dnes běžní lidé ve svých pozicích placeni.