František Kuba: Quo vadis a komu vadíš ČSSD?

Dovolme si úvodem jistou fikci, už proto, že řada lidí soudí, že se stala po L´89 běžnou součástí našich životů.

Nejprve se zastavíme u občana. Michal Tučný zpívá v jedné písničce: Chtěl bych být medvídkem z výkladní skříně koukat se ven… Tento smutný hrdina (stejně jako český volič) má k zbláznění má rád svou milou (demokracii), jenže vztahy mezi nimi se, ani po 25 letech, neukládají dobře.

Nezbývá mu, než odejít do vnitřního exilu (zde výkladní skříň); medvídek si může očima sáhnout na cokoli, co kráčí, jede, šustí okolo, nicméně vrstevnaté sklo politicko-společenských bariér mu v reálném kontaktu brání. A tak i zde zjišťuje, že k prožívání osobní svobody opět nedochází, protože je mu natištěn tovární, globalizovaný obličej a není mu nic platné, že zná viníky: Trans National Corporation a PR agentury.

Medvídek se ovšem nehrne do ulic, tam jsou kamery, provokatéři a drony. Jeho problém je (z hlediska vládnoucích elit) zcela zanedbatelný. Kromě něho samotného, nikoho dalšího nedojímá a tak si nepozorovaně hraje s chytrým (leč napíchnutých) telefonem a hloupne…

Hrozny hněvu v něm bohužel neuzrají, ze zpráv ČNB nepochybně ví, že jednou nás ohrožuje inflace, jindy zase deflace. Z veřejných sdělovacích prostředků zase dobře ví, že za totality to bylo prý horší: to nás dokonce ohrožovaly: jaro, léto, podzim, zima. A tak se ani neptá a nevede si na laptopu záznamy, za kolik procent reálné hodnoty odvedené práce, jsou dnes běžní lidé ve svých pozicích placeni.

Zapomněl jsem říci, že medvídek je už senior a v té výkladní skříni post-Východu strávil (na rozumného medvídka) zatraceně mnoho času spojeného s deziluzí z vývoje a okoralými fakty bez výpovědní hodnoty. Když se navíc od osoby jménem Marxová-Engelsová dovídá, že se máme pořád lépe, a i on dostane přidáno 40 korun, tak s dojetím vzpomíná na nadčasového erotomana Petra z vedlejší ulice.

Ale, možná při skromném ohňostroji financí pro plebs, dostane i on (nesystémově), mimořádnou částku a tak se těší, že si pořídí B komplex značky Pangamin, aby žil opravdu zdravě a nevrazil do jisté macaté dietářky „C“. Prostor v české kotlině je přesycen Celebritami.

První předběžný závěr je ten, že medvídek se svými názory a nároky vadí a protože míst v domovech důchodců není ani zdaleka dost, tak by se mohl dostat do azylového domu. A protože není členem té správné strany a správné frakce, tak mu vzniknou problémy. Hrozí, že se ocitne na ulici mezi 40 tisíci bezdomovci, pokud předtím nezíská správné konexe. Jenže za co, když starobní důchody jsou pro mlčící většinu nízké a natažených rukou s klubovými prsteny (z pyramidy moci) je mnoho?

Pokud by medvídek protestoval dále, dal by si někdo ze státního aparátu tu práci, a za jeho daně zjistil, že také on – plyšák byl zticha, když jistý showman z Prognostického ústavu učinil důchodový fond součástí státního rozpočtu.

A také je nebezpečí, že po sejmutí otisků, by nějaký úředník mohl z databáze dovodit, že si dosud žil nad poměry, což by mohl implicitně potvrdit známý poctivec a matador Malousek. Tedy, že prožral, co se dalo (viz exhibice ve výkladní skříni ad.) Medvídkovi skutečně nezávidím a tak když na něj bude adresná sbírka, rád přispěji, na současný „a/systém“ nelze příliš spoléhat.

Druhý předběžný závěr je tedy ten, že by se neměly pořádat zakuklené razie v bytech občanů, zda v nich nejsou ukryty na nosičích písničky Michala Tučného. Přesto však buďme my sami bdělí, kdo ví, co ještě texty (zahalené melodií) mohou skrývat? Autocenzura je tedy žádoucím dobovým rysem.

A nyní, prosím, odstupme od této fikce, její stín je mrazivý a má tendenci se zhmotňovat, zejména v pavučinách zvaných sociální sítě.

Odrazme svůj vor bez kormidla bidlem internetového zájmu do proudu politických stran. Tato uskupení víří a valí tunely jako vodní kanál Trója a rozsévají pěnu dní před krajskými volbami a hledají další mikro segmenty svých voličů, případně se snaží rozšířit své dřívější regionální bašty a kontrolní stanoviště. V tomto časovém intervalu účelově voličům nadbíhají, aby je ihned po zvolení zase zklamaly a to v rámci koalic nebo zastupitelské demokracie prováděné podle nějakých klíčů, jež znají jen zasvěcení.

Pokud si snad konzument zpravodajství ČT myslí, že krajský zastupitel ví něco podstatného ze strategie kraje nebo dokonce pražského ústředí, tak je na pohlazení po infantilní hlavičce a do ruky by mu měla být dána ne/genderová hračka, aby se mohl nezávisle vyvíjet. My ostatní pak můžeme jen doufat, že to z něj neudělá transsexuální bytost.

Položme si však důležitou otázku: Jak je na tom s poctivostí ČSSD? Soudě podle denního tisku, tak důvod k bouchání šampusu asi po Olomouci není. Podotázkou může být: Je to lepší nebo horší než dříve?

Takže právě teď, jako bychom sáhli do šuplíku z nedávné historie, přibližně 15 let nazpět. Na adresu předsedy Miloše Zemana docházely do Lidového domu i dopisy, které neměly jen formální, nýbrž také analytický ráz. Poučila se z toho za ta léta Česká strana sociálně demokratická?

Pojďme po stopách, přesněji řečeno po řádcích, jednoho takového dopisu. V textu najdeme výtku k uzavření „Opoziční smlouvy“, to znamená ve skutečnosti pěti dohod signovaných Milošem Zemanem, Vladimírem Špidlou a Stanislavem Grossem. Za Občanskou demokratickou stranu signoval Václav Klaus, Ivan Langer a Vlastimil Tlustý. S jejími důsledky se setkáváme dodnes.

K výtkám pisatele dále patřilo konfliktní politické prostředí, tehdy zbytečné spory s odboráři, kauzy Alfa Horizont, Olovo…, také vadilo, že funkce místopředsedy ČSSD není v zásadě výkonná, ale slouží jako politická pojistka. Personální práce nebyla ani tehdy kvalitní a uplatňovaly se různé tlaky a předbíhání v řadě na výtah k moci. Vůle členské základny byla respektována většinou jen na papíře a na střednědobý program strany se čekalo a čekalo. Jenže, tehdy měla strana Demiurga a on konal ve věci a měl jisté výsledky jako předseda strany i jako premiér vlády ČR. Také Jaromír Kuča plnil svou funkci poslaneckého asistenta s přehledem.

Je třeba dodat, že k personální politice se třeba před XXIX sjezdem ČSSD vyjadřoval, v časopise Trend, Vladimír Špidla, dnes šéfporadce předsedy sociální demokracie Bohuslava Sobotky. Pokud by si tento vyznavač dálkových běhů nevzpomněl, může to sám dohledat a oslovit soudobé grémium s oprášenou verzí. Třetí předběžný závěr je ten, že to z praktických důvodů neudělá. Velmi dobře ví, jak demokraticky vzniklo dnešní grémium předsedy a jak moudře k tomu prohovořil statutární zástupce Milan Chovanec.

Jaké vyhlídky má ČSSD v nastávajících volbách? Zřejmě to neví ani marketingové agentury, jejich prognostika se obvykle dost liší od skutečných voličských preferencí. Ostatně dělat politika, meteorologa a prognostika je dnes velmi výhodné.

Avšak žádné politické straně nepřidá na popularitě, když jsou medializovány její skutečné anebo i jen navozené kauzy (z dílny protivníků či zahraničních agentur). Třeba 16. října přinesly Lidové noviny ve výrazné grafické úpravě kompozici pěti hejtmanů ČSSD, kteří se ocitli v hledáčku policie. Jednalo se či jedná o Janu Vaňhovou, Davida Ratha, Jaroslava Palase, Miroslava Nováka a Jiřího Rozbořila.

Podle současných reakcí občanů, tedy příštích voličů, si někdo může myslet, že sociální demokraté chtějí, snad v pokračování „Opoziční smlouvy“, následovat občanskou demokratickou stranu na cestě k pěti procentům volitelnosti. Také se někomu může zdát, že činnost ČSSD má charakter chilského teleskopu v řídké atmosféře, tedy, že se čeká na jakousi specifickou frekvenci z vesmíru nebo alespoň z jisté transatlantické zeměpisné šířky… Za tři tečky si každý dosadí sám. A to je sumární, nikoli předběžný závěr.

Zakončeme tuto skromnou stať mottem plzeňského intelektuála Milana Chovance. K Olomoucké kauze prohlásil: „Padni komu padni!“ V podmínkách naší republiky to musíme číst trochu sofistikovaněji. Padni komu padni (ale v zásadě) nedopadni.

Souběžně s tím se již můžeme pokusit o odpověď na navozenou otázkou z nadpisu příspěvku. ČSSD vadí voličům a dost možná i sobě samé, ale přiznání nečekejme, byla by to zase jen fikce.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami