Na začátku to znamená vyrobit si vírou v Krista a evangelium, vnitřního protihráče, tedy stále působící egregor, před kterým nemá člověk kde uniknout. Co se stane s jeho narušeným nevědomím a jeho archetypy? Klaďme si takové otázky každý den, jsou nejen běžně meditační, jsou doslova existenční.
Zkusme nyní tento hlubinný efekt typu Kristus, potencovat tím, že ho ponoříme ještě hlouběji: Miluj svého bližního svého více než sám sebe. Předchozí zrůdnost je ještě více kontrastní. Je hypnotická.
A konečně třetí stupeň, jistě ne/doporučovaného experimentu, zvaného západní křesťanství. Nastolme ještě hlubší imperativ: Miluj bližního svého jako ON sám sebe. V tomto intervalu už přejímáme psychologii oddaného zvířete, které odezírá ze rtů, očí a pohybů: přání a emoce svého idolu, který považuje za jednoznačně nadřazený.
Až tam nás může evangelium Nového zákona a direktivy a pravidla Evropské unie zavést, nenápadně – krok za krokem. Je to silná hypnotická sugesce, se kterou lze dále ovládat narušeného člověka. Krista v tomto případě nahrazuje Angela. Tímto jsme se dostali do jádrového myšlení a konání Evropské komise, blíže sekce Poddaní a bezprávní.
Nejpozději v tomto momentu se musíme tázat (hned a důrazně), kde jsme právě teď (nejen lokálně), kdo jsme byli předtím, než jsme přistoupili na dějinné show mocenských elit, určené pro infantilní jedince. Jmenovitě procesy: křesťanství, nacismus, internacionalismus, multikulturalismus, evropeismus, globalismus? Kde je naše racionalita a identita osobní, rodová, kmenová a národní? Tedy to, co se vytvářelo statisíce, nebo aspoň tisíce let, a drží nás mentálně pohromadě, jako individua náležící a identifikující se s komunitami, které jsou nám přirozené a blízké.
Termín „evropský člověk“ je nestydatá lež, doslova merkelovina. Tento požár vlastní identity nemohou uhasit ani výkřiky vyčůraných zatracenců z pekla Evropské komise a Evropského parlamentu, které již dávno oplakal velký Dante. Viděl ty hrůzy, a po zřejmé konsternaci, vše podstatné pochopil a sepsal. Dal i vědět těm, kteří chtějí znát a jednat.
Deklarace evropských hodnot jsou ataky vládnoucích elit verbalizované do pohrůžek typu politická korektnost, nacionalismus, populismus, rasismus ad., zjevně nemají racionální základ, působí jen brutální silou degustéra Jeana-Clauda Junckera a jeho kumpánů. Jsou to řeči falešných proroků, před nimiž nás už dávno varuje Talmud a jakoby včera i David Flusser.
V širším a zřetelném deformačním procesu řízených světovými elitami, to jsou i nařízené migrace za účelem ředění a dezorientace původní populace v EU: podle kvót, dále trestající platby typu za nepřijatý kus, také snahy o sjednocení sociálního prostředí pro migranty na úrovni SRN, Rakouska, Dánska nebo skandinávského poloostrova. Stejná práva pro homosexuály, stejná práva pro cíleně importovanou spodinu a povaleče z Afriky i odjinud, postupná likvidace dosažitelného zdravotnického, sociálního systému; včetně důchodů, které se mají v ČR změnit jen na příspěvek k eutanásii. Přitom se pořád hraje v mainstreamových mediích žolíkovými kartami (děti, ženy, utrpení) pokerová hra zvaná morální povinnost. Jiným přirovnáním by mohla být sborová melodie harfenistů silného jádra EU brnkajících na obrazově rozjitřené televizní emoce. Je to do nekonečna opakovaná Óda na radost. Na Čí radost a Čí škodu a úpadek?
Zopakujme si to: Miluj bližního svého jako ON sebe. Je nad slunce jasnější, že tímto plněním zadání už fakticky přestáváme duševně i duchovně existovat! Nepochybně podle průkazně záhubných deklarací současných politických elit všech stupňů, včetně Vatikánu s jeho mnoha tvářemi.
Na navozenou otázku Jak je možné, že se globální organizace zvaná Římsko-katolická církev udržela do dnešních dní? Na to lze odpovědět celkem snadno: vyzvídáním, jak již oznámil dříve Michel Foucault.
Hojně využívané zpovědnice byly předchůdkyněmi dnešního Facebooku a sociálních sítí. Zpovědní tajemství mělo v četných případech hodnotu „listovního tajemství“ na současném Internetu. Krysí závody mají nejméně od 90. let novou dynamiku – na starých principech. Axiom, že kvantita posléze mění kvalitu, je zase vrchovatě naplněn. Opět byl vládnoucími elitami vytvořen prostor a čas – na totální ovládnutí mas.
Abych nebudil podezření, že se vznáším, tak doplňuji své skromné řádky, právě sděleními těch moudřejších. Za sebe mohu prohlásit, že budu rád, když budu mít pravdu v 55 procentech.
Stoprocentní pravda
Zbyněk Petráček provedl 3. června výběr ze světového tisku. Jeho rozcestník se zabývá mimo jiné známými sloupkaři ze světového tisku.
Renomované noviny i weby si hýčkají zavedené sloupkaře a jen zřídka je střídají či doplňují. Teď to téma oživil nástup Breta Stephense do The New York Times.
Stephens není žádný nováček. Zajímavé ale je, jak se v newyorském listu uvedl. Svůj první sloupek otevřel mottem z Czeslawa Milosze: jeho citací starého haličského žida o pravdě a pocitu vlastní jistoty. „Má-li někdo pravdu na 55 procent, je to pěkné a nic proti tomu,“ říká Miloszova postava. Má-li někdo pravdu na 60 procent, je to skvělé, navíc štěstí a díky Bohu za to. Ale co si mohu pomyslet o tom, kdo má pravdu na 75 procent? Moudří tvrdí, že je to podezřelé. A co když má někdo pravdu na 100 procent? Kdokoliv říká, že má na 100 procent pravdu, je fanatik, zločinec a nejhorší lotr.
Zkusme si před volbami do Poslanecké sněmovny bez stresu promyslet, kdo tomu na české politické scéně nejvíce odpovídá. Což takový Miroslav Kalousek, není to na angažmá do housek?
Pod čarou
Angažovaní vědci typu Tomáš Zima z UK, analytici, komentátoři, ba i ďábelsky nadaní jako Mádl, Janda, Romancovová a jim podobní z Pražské kavárny 4. cenové skupiny se cíleně objevují v masmédiích s novými iniciativami, které mají za úkol ovlivnit veřejné mínění. Zatím mají jen obrácené, nezáměrné efekty. Tito „moderátoři soudobého“ se jen blamují, nevíme však za kolik? Nelze vyloučit, že se jedná zaplacené názory řízené z jisté ambasády a podložené rozpočtem našeho státu, třeba přes Ministerstvo pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu nebo přes Ministerstvo kultury. Tyto aktivity jistě nevytvářejí rovné příležitosti a nepodporují demokracii – bez přívlastků. Takzvaná liberální demokracie je úplně jiné kafe, takové, co servírují v Pražské kavárně číšníci od George Sorose. Také sledování Internetu (viz CUTI a další subjekty) nese vydatnou sklizeň, třeba i z chatů obsazovaných provokatéry.
Z hlediska přínosů, se tohle běžných daňových poplatníků a lidí na okraji společnosti netýká. Jejich údělem je držet ústa, až do křeče lícních svalů. Pak se snadno zjistí, že si za to mohou sami, a to svým exhibicionismem. Jejich kritická analýza je opět na dohled. Tímto může posloužit třeba lidumil Miroslav Kalousek,
Zmíněné skupiny si asi „prožraly“ budoucnost, a tak je dotace a granty musejí (jako nehospodárné) minout. Objemově se jedná o částky výrazně překračující kapesní krádeže v pražských ulicích. Oficiálně se přiznává asi 1,5 miliardy, neoficiální cifra bude citelně vyšší. Neziskovky to dobře ví a tak usmívají, i když nesvítí sluníčko. Už dávno si vystačí sami se svým osvitem a vnitřním provozem. Navíc jsou ještě jejich představitelé predikování pro celoživotní úspěch v podobě studia na univerzitě, míst ve veřejné správě a jen ti laxní se stanou třeba kurátory jistě přínosných expozic (zde předpoklad). Nechtěně, ale přesně to označily nedávné výlepy plakátů ČSSD s obličejem Lubomíra Zaorálka: Konec levné práce. Tomu lze v tomto případě bezezbytku věřit.
Co dále?
Co se týká části modifikovaných vědců, s těmi se vypořádal v Lidových novinách, na začátku června MUDr. Radkin Honzák, CSc. Jeho korespondenční reakce na přístupy vědců i jejich četné omyly jsou principiálního charakteru.
Známý psychiatr, publicista a filosof si za svým názorem stojí, svědčí o tom, že za statí zveřejnil svou emailovou adresu.
Omlouvám se případným čtenářům za svoji seniorskou zlobu, ale když se člověk podívá (bez svářečských brýlí) na to, co se havloidně promrhalo ve prospěch nadnárodních monopolů, po Vítězném listopadu 1989, tak možná pocítí nutkání sáhnout do textu národní hymny: „Kde domov můj, tak ptá se …“ Zde doplňovačka.
Vyvstává tím také integrální otázka těchto dní: „Jak se lze zachránit před vyšilováním představitelů EU?“ Z historie víme, že neplodné imitování zahraničních vzorů nás nespasí! Zejména, když je drsný narativ veden Oidipovskou osobností z Francie.
Přesto je řešení situace dnes blízko. Tak se jeví článek Pavola Minárika z deníku Právo. Zaměřil se na předního politika Polska, kterým je Jaroslaw Kaczyňski. Ten je názoru, že Polsko má morální právo nepřijímat uprchlíky z blízkého Východu a Afriky, protože nezavinilo špatnou situaci v zemích, odkud prchají.
Na kongresu vládní strany Právo a spravedlnost (PiS), to v sobotu v městečku Przysucha v Mazowieckém vojvodství řekl Jaroslaw Kaczyňski (68), lídr strany a nejvlivnější politik v zemi. (…) Poukázal přitom na finský příklad. „Kdysi tam přijali sto emigrantů, a dnes jich mají v zemi 26 tisíc.“
Na politiky obecně pozor! Lež lze přisoudit téměř komukoli. Vezměme si například slovní spojení lžiprorok. Nikde jsem dosud nečetl lžipolitik. To může znamenat, že u politika se apriori předpokládá, že lže, kamufluje, posouvá a luxuje významy, je populista, slibuje plnění bodů programu v časových horizontech, kde si to dnešní voliči nebudou moci ověřit, protože už zkrátka nebudou.
Zase bych se zase odvolal na starého haličského žida a jeho pojetí pravdy a pocitu vlastní jistoty. Czeslaw Milosz mě chápe, ať je kdekoliv.
Literatura
Flusser, D. Ježíš. Přeložil Jiří Schneider. Vydání první. Nakladatelství OIKOYMENH, Praha 2002.
Flusser, D. Esejské dobrodružství. Přeložil Petr Sláma. První vydání. Nakladatelství OIKOYMEN, Praha 1999.
Petráček, Z. Stoprocentní pravda. Zde osobní výběr ze světového tisku, Lidové noviny, Rozcestník 3. června 2017, s. 21.
Honzák, R. Lidové noviny, dopisy redakci: Ad pátek 2. června 2017.
Minárik, P. Kaczyňski: Máme právo nebrat migranty. Právo 3. července 2017, s. 9.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: PV
