Svatý Václav je patronem naší země, prosíme ho, aby za nás orodoval, připisují se mu některé zázraky. Patřil a patří k nezpochybnitelným národním světcům, stejně jako jeho babička svatá Ludmila. Nevím proč, ale tak nějak mi vždy vadili. Už jako dítěti, kdy jsem se nemohl smířit s tím, že v podstatě šlo o otloukánka, který vyjma souboje s kouřimským knížetem Radslavem se boji vyhýbal. Nejsem sice povoláním historik, ale kolem Václava a Boleslava I je tolik nejasností, že o všem jsou jen a jen pochyby, stejně jako o jejich babičce Ludmile. Několikrát jsem v minulých letech psal, že tento případ, už jen z hlediska, že se jedná o počátek našeho státu, by zasluhoval daleko více pozornosti. Je ovšem skutečností, že nikdo na to nereagoval, co je vcelku pochopitelné. Proto jsem přivítal pořad Boleslav I, uvedený 25. září na ČT 2. Byl jsem jím zklamán, nejvíce asi kvůli dvěma skutečnostem. Za prvé, proč musel být průvodcem tohoto pořadu Angličan? To se opravdu bojíme uvádět legendy na pravou míru sami? Za druhé pak nikdo nešel za pochyby, nikdo se nepokoušel nalézt důvody, pokud se tak stalo, tak proč se tak vlastně stalo.

Dovoluji si tedy přijít s absolutně laickým názorem, neboť nejsem historik, jen jsem se historií vždy rád bavil. Na počátku všeho, aspoň podle kronik byli manželé Bořivoj a Ludmila, kteří za pomoci zahraniční pomoci na jejich požádání Svatoplukem, králem Moravské říše se stali panovníky části Čech, prakticky současného středočeského kraje. Protože ani tehdy neměli rádi pomoc některé z velmocí, lidé dobře věděli, kam vede, národ brblal. Bořivoj raději umřel a Ludmila hodila vládu na krk staršímu synovi, Spytihněvovi s vysvětlením, že je na nich, hlavně pak na Spytihněvovi udržet knížetství pro rod a aby se kvůli tomu modlil a prosil Boha o pomoc, který jim prostřednictvím kněze pomůže.

Spytihněv a Vratislav si uvědomili, že pes bude zakopaný někde jinde a spustili na kněze lavinu otázek. Ten se přes své pocení v podpaží, na lysině hlavy, a všude, kde si vzpomněl, soustřeďoval na odpověď, kterou po něm chtěli knížecí synové, jak udržet stát a svůj rod v jeho čele. Přes znalosti, jež měl, tuto otázku zodpovědět nedokázal a asi nikdo jiný na světě. Jenže neodpovědět nemohl, a tak přizvali další hlavy, aby aspoň našli směr.

Ale jen popovídali, pojedli a popili, až se dostali k prohlášení, že je to opravdu skoro nadlidský úkol. Vzpomenuli dávného pokřtění svých předků v Řezně. Dále nového křtu Bořivoje a Ludmily Metodějem na Moravě. Příchod kněží a mnichů do Čech, a pořád to bylo málo. Snad se zlepšily vztahy mezi kmeny, které byly v české kotlině. A že jich bylo. Kosmas nám ve své kronice píše o zemi s horami po svém obvodu, kde byly kmeny Čechů, ale i Lučanů, Hbanů, Charvátů, Doudlebů, Pšovanů, Děčanů, Lemuzů, Sedličanů, Litoměřiců, Charvátců a dalších.

Knížatům bylo jasné, že musí nějak sjednotit zemi, ale nevěděli jak zdolat ostatní kmeny dřív, než ony dostanou tentýž nápad. Nebo, ještě hůře, někdo je dokáže sjednotit proti nim. Spoléhat na pomoc Bavorů pro tento případ příliš nejde. Spíš by se domlouvali se silnějším protivníkem. Nakonec se rozhodli své území a nejdůležitější zemské stezky chránit zbudováním hradišť a zároveň i ústředního hradiště. Bylo jim jasné, že musí sehnat někde peníze na úhradu nákladů vydaných na zbudování těch hradišť.