Po celou první republiku a znovu pak v poválečném období, kdy cena jednu dobu nesla i jméno Klementa Gottwalda, byli spisovatelé oceňováni za konkrétní aktuální díla. Tak získal státní cenu například Karel čapek za Krakatit, Zdeněk Nejedlý za jeden z dílů monografie Bedřich Smetana či Otmar Vaňorný za překlady Homéra. Cen bylo v každém ročníku uděleno několik. Spektrum autorů bylo ideově velmi pestré - jak dosvědčí jen pouhý výčet jmen: Vančura, Kvapil, Medek, Pekař, Novomeský, Seifert, Křelina, Pujmanová, Nezval, Halas, Tajovský, ... Některá z oceněných děl přečkala čas, jiná zapadla - tak to bývá ale nejen tehdy, když se stát nebo úřad pasují do role literárního kritika. Jen opravdu zcela výjimečně byla udělena cena, která byla vztažena na dílo životní - stalo se to v případě německého dramatika, rodáka z Teplic, Antona Franze Dietzenschmida, kritika F. X. Šaldy a básníka Otakara Březiny - a to v roce 1928, kdy republika slavila deset let existence. Podstatný totiž byl význam konkrétního díla, nikoli zásluhy autora jako takového. I proto mohl v roce 1936 získat státní cenu teprve osmadvacetiletý Egon Hostovský za svůj román Žhář. Poválečné ceny byly poznamenány dobovou atmosférou, což ovšem neznamená, že opět nebyla často oceňována díla kvalitní - v šedesátých letech byly oceněny například knížky a dramatické texty Milana Kundery, Vladimíra Mináče, Jana Procházky, Ladislava Novomeského či Ladislava Mňačka, Vladimíra Holana, Jana Otčenáška či Oldřicha Mikuláška. A státní cenu za film získala například Marketa Lazarová Františka Vláčila.

Cena, která byla obnovena znovu v polovině devadesátých let, převzala zprvu princip ceny prvorepublikové. Oceňováno bylo vždy konkrétní dílo. V posledních letech jako by se dobrých děl ale nedostávalo - a poroty se stále častěji uchylují k oceňování „za celoživotní dílo“. Je to méně zavazující, porotci se méně vystavují možnosti kritiky - a možná se i lépe shodnou.