Kdyby to bylo možné vyjádřit větou, nebylo by ji třeba psát a sestavovat; nu, a všimnete si pro začátek třeba úvahy Olgy Nytrové Četba jako dobrodružství, v níž je citována nejmenovaná holčička, která se vytáhla a na jedné besedě invenčně nazvala slova „lodičkami pro obraz“.

V jiném eseji Labyrint světa a ráj srdce připomíná Olga Nytrová slova J. Á. Komenského o podstatnosti cest do vlastního nitra. Nu, a v tomhle tudíž je i příjmení Olgy Nytrové přiléhavé. Stejná autorka nato příhodně ocituje Ezru Pounda, a to v souvislosti s jeho názorem na význam hlasitého čtení veršů. Až pádnou recitací se totiž často odhalí to, co Olga patrně věděla i bez Pounda. Nadbytečnosti, malá, zlá vakua, nedostatek sugesce, utěrkovité otřelosti, cirkusová neobraznost. Je to opět Olga Nytrová, kdo nám osvětluje světy Josifa Brodského, a z jejích do této knížky nasetých veršů (i bez recitace výrazných, řekl bych) zmiňme aspoň Rembrandta, Židovskou nevěstu a Leonarda da Vinci.

2.

Františkem Gellnerem, a to především v jeho vztahu k Paříži, se pro změnu obírá Břetislav Ditrych v textu Ztracený básník. Jiný Ditrychův příspěvek informuje o pozoruhodných chvílích života Jana Zrzavého (str. 122) a Břetislav nás poté zavádí až do samého nitra jisté nemocnice v Mělníce, chcete-li v Mělníku. Roky a do smrti tam ležel nevyléčitelně nemocný surrealista Oldřich Wenzl (1921–1969, https://cs.wikipedia.org/wiki/Old%C5%99ich_Wenzl) a Ditrych mu ve svých dvaceti letech napsal, že holduje jeho veršům.