Hodně načetl, jenže to by nestačilo. Pohybuje se taky mezi obyčejnými lidmi, potkává i osobnosti a blbečkům asi do čí hned neříká, že jsou blbečci; to aby měl klid. S moudrými diskutuje (třeba i Magdalenu Dietlovou bych mezi ně přiřadil) a – zkrátka a dobře - jest to píšící diplomat v saku na míru, který ovšem v textech zvládne být až zatroleně nediplomatický. A nesmějte se mu. Nehihnějme se Žantovskému, že za nás dře jako soumar, protože ono to může JEDNOU BÝT JEDNOU... z našich záchran.

Vládne únosnou znalostí historie, myšlenky necedí a umí precizně formulovat a není básník. I neumím si Petra následkem toho představit jako – dejme tomu – nástupce a následníka Karla Sýse. Ovšemže to nevadí. A nehodnoťme člověka, hodnoťme knihu.

Vznikala postupně, ale zveřejněna je u příležitosti 75. výročí konce války. Ten konec je dnes známý i neznámý, každopádně pak nestoudně relativizován. Ubohé a podlé odstranění sochy maršála Koněva! Náhlá tolerance k vlasovcům. To jsou jen dva příklady hnusných relativizací. A jistý pan Hřib, kterému bylo rolu 1989 teprve osm let, se dnes nestydí tvrditi, že se Praha vlastně osvobodila sama a Rudá armáda si dojela do města už pouze „dáchout“. A nejen Amerikáni, nýbrž i Rusové taky předtím ledacos omylem bombardovali, že, a poslali do věčných lovišť tisíce nevinných Čechů; amen. Vybírat podobné hnidy z vlásků dějin je teď móda a „když pěšinku primátor češe, krev potůčkem teče“. Nedivím se ani leckterému školákovi, když tápe a odpoví mi nesmyslně. Demagogie se naň valí ze všech existujících pravých stran a špinavých koutů a patrně bude mít kluk i tu smůlu, že ho ani tento článek nepřesvědčí o tom, aby si knihu Petra Žantovského aspoň prolistoval.

Anebo snad přesvědčí? Hola, ty! Mládenče s mlíkem na bradce! Hola, tak do toho, ne? Škola teď není, i můžeš se vzdělat. Sám. Čti. Listuj. V klidu. A na chvíli se u několika kapitol zastav - a mysli, umíš-li to.