Hrdinou filmu Birdman je talentovaný herec, který má za sebou finanční úspěch díky tzv. pláštěnkové roli. Hrál komiksového hrdinu Birdmana a ti klasičtí hrdinové jako například Macbeth by mu podobnou popularitu nepřinesli.

Není sám, kdo udělal uprostřed americké továrny na sny podobný objev. I fronta jeho kolegů přijala postupně role superbytostí v infantilních pohádkách a získala tolik slávy a dolarů, kolik by jim jich nezajistilo kupříkladu účinkování v Shakespearových hrách. Přitom mnozí nemají ani čtvrtinu „Birmanova“ talentu. Co s tím?

Asi nic, a je zábavné, že film na tomhle místě nic nekamufluje a my vidíme skutečné americké herce jako Dawneye Juniora coby představitele komiksových figur. I představitel Birdmana Michael Keaton ostatně fakticky hraje sebe a jeho kariéra se Birdmanově podobá. I Keaton je extrémně nadaný, taky on se nebál v reálném Hollywoodu vzít „pláštěnkovou roli“, a to Batmana, taky Keaton se díky ní stal slavnějším, taky on v této roli odmítl pokračovat, a to před třetím pokračováním série, a tedy stejně jako Birdman. A taky... Ale vraťme se prozatím do fiktivního světa. Birdman tedy dosáhl popularity a vydělal peníze. Co dál? Jiným by to stačilo, ale on se ještě touží etablovat jako „umělec“ uznávaný i užší vrstvou... řekněme intelektuálů. A kritikou. Cosi ho žene, a tak se přesune napříč Státy do New Yorku a zde chce jako samozvaný režisér, ale i jeden z herců, inscenovat milostný příběh podle Raymonda Carvera. A to nejen proto, že Carver symbolizuje jeden z vrcholů literárních kvalit, ale i z toho důvodu, že se kdysi setkali. Raymond totiž navštívil představení, ve kterém hrál ještě mladý Birdman, než se stal právě popkulturním Birdmanem, a na ubrousek napsal pochvalu, již Birdman dodnes vlastní.

Ano, možná Carver napsal ten vzkaz na ubrousku opilý, ale to přece nemění nic na tom, že mohla být jeho chvála oprávněná, ne? I v rámci díku Carverovi a vzpomínky na setkání teď Birdman jako umanutý tyran připravuje svou inscenaci O čem mluvíme, když mluvíme o lásce – a to, o čem při té nelehké práci rozhoduje, jsou samozřejmě také jeho herečtí kolegové, které nemilosrdně „likviduje“, pokud mu jeho životní dílo kazí.

Pokud se nyní domníváte, že už prozrazuji příliš, jste na omylu: v tomhle momentě film teprve začíná. Anebo - a přesněji řečeno – scénou, v níž Keaton levituje, aby jím ztvárněný Birdman projevil během následujících dějů ještě mnohokrát telekinetické schopnosti, což je šancí pro trikaře, kteří v rámci scénáře fakticky navazují na základní linii filmu Tajný život Waltera Mittyho. I Birdman totiž o levitování, manipulaci nábytkem a o likvidování žárovek jen sní, což film podle mě jednoznačně zdůrazňuje kupříkladu scénou ničení zařízení pokoje. A ne? Vidíme nejprve mystickou, krajně působivou fikci jako z Carrie nebo Matildy, ale jakmile se kamera stane očima Birdmanova kolegy, zjistíme, že muselo jít skutečně jen o fikci, tu v Birdmanově hlavě.

V jiné sekvenci se pro změnu zdá, že Keaton létal - podobně jako Birdman - nad městem. Ale těžko by za ním asi pak vyběhl z taxíku šofér kvůli neplacení, že! Uznávám i tak, že s mou interpretací lze polemizovat, a to třeba i vzhledem k pointě filmu, kterou nebudu prozrazovat.

František Fuka ve své recenzi nadhodil, že je Birdman možná i částečnou variantou na Macbetha, ale zrovna tak by šlo najít třeba paralely s Hamletem a osobně mám za to, že je obé zbytečné. Birdman prostě předvádí jedincův boj s touhou diváckého davu po krvi, násilí, zábavě, ale i happy endech a silném jedinci, který pacifikuje zlo, přičemž hrdinovo alter ego, které se mu opakovaně zjevuje právě v masce Birdmana (třeba i na WC), je fakticky satan, chcete-li pan Hyde, a dilema, není-li nakonec lépe jít s proudem a za zájmem mas, film nastoluje poměrně nečekaně a teprve v jisté fázi, ale visí nad Birdmanem jako Damoklův meč celý čas a až do konce. Zvláště pak jeho dcera k němu promlouvá jako člověk s nohama na zemi a nepochybně tak na sebe strhává pozornost jako druhá nejdůležitější figura. A to navzdory tomu, anebo právě proto, že ona i otec se pohybují na vratké hranici sebevraždy.

Půvabná Kateřina Nechvílová v recenzi vyzdvihla scénu s divadelní kritičkou, která je nepochybně jednou ze scén klíčových, ale nepřeceňoval bych ji. Sekvence ovšem nesporně naznačuje, že nemusí záležet na skutečných kvalitách díla, a to ani na Broadway, a že podstatné nakonec bývá, co napíše kritika. A je-li výsledné kritiččino hodnocení v Birdmanovi důsledkem mimojevištního osobního zapůsobení Birdmana na intelektuálku, anebo skutečně objektivní kritikou. Jednoznačná odpověď podle mého názoru neexistuje.

Každý hollywoodský film ovšem musí obsahovat i pár spektakulárních klíčových scén a těmi je zde vedle trikových sekvencí běh ve spodcích okolo divadla a scény s pistolí jako s rekvizitou. První z momentů je přitom až kouzelně paradoxní, neboť Birdman si svým sólovým oběhem (vlastně měl být asi nahý, ale od toho snímek upustil) fakticky dobude popularitu původními popovými prostředky a lidé v ulicích i později u počítačů mají pochopitelně za to, že běžel s tím plánem, byť šlo jednoznačně o souhru náhod alias jednu cigaretu a jedny zabouchnuté zadní dveře.

Co se pak týče opakované scény se sebevraždou na jevišti, místo jejího marného rozebírání upozorním radši na ten kuriózní detail, že se Birdman po onom neúspěšném fakticky stává na okamžik vizuálně JEN další z provařených hollywodských figur, byť ne tentokrát s pláštěnkou, a to Hannibalem Lecterem. Což je navíc i další aluzí na kariéru samotného Keatona, který sice tuhle slavnou roli (na rozdíl od Gena Hackmana) osudově neodmítl, aspoň pokud vím, avšak její pandám vytvořil minimálně ve filmu Hranice zoufalství.

Ale to už hledám přílišné nuance a vcelku nelze než zavěštit, že tento film po právu získá řadu Oscarů, a to jak za herecké výkony, tak i za hudbu anebo střih, byť ten je otázkou. Zdánlivě nekonečné záběry jsou totiž „lepeny“ digitálně.

Je lépe žít si nad poměry díky tomu, že jste se nechali Hollywoodem přemluvit pro role v pláštěnkách? Anebo má smysl intelektuální divadelní hra „o životě“ jen pro vrstvu několika tisíc lidí? A není nakonec lépe „sofistikovaně“ oslovit celé ty miliony vnímatelů skrze Carvera předělaného v komiks? Kde končí vstřícnost k diváckému očekávání mas a kde začíná zrada na vlastním talentu, který nám možná udělil Bůh a o který se s pánem Bohem sváří satan? Tahle dilemata film odkrývá, správně na ně neposkytuje jednoznačné odpovědi, a pokud má vůbec smysl hledat výhrady, připomněl bych pozapomenutý snímek Neviditelný na útěku s Chevy Chasem. Proč? Jeho předlohou je román Deník neviditelného a je to o muži tak nevýrazném, že po svém zmizení uspěl víc. Jenže režisér Carpenter tenkrát obsadil do titulní role právě pana Chase, který nevýrazný nebyl. I Keaton je výrazný a celebrita, a pokud snad tedy bylo záměrem tvůrců ukázat zapomínanou už hvězdu, nemohlo to vyjít. Já sám však chápu Birdmana jako příběh hvězdy stále ještě značně zářící, která jen chce vybočit z kolejí a využít onu slávu pro něco „lepšího“. Zda na to má - a zda to „lepší“ má smysl?

To si opět musíme odpovědět sami. Stejně jako na to, zda jsou lepší „ty lepší“ filmy Woody Allena anebo tahle jejich „birdmaní“ transformace.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami