Ale napíše-li na péefku: „Ringo je mistr nad mistry, pojďme a učme se od něho,“ ještě to neznamená, že nutně lže; svědčí to spíš o takříkajíc amerikánském egu. - To titánské kasání může signalizovat i něco víc, ale kdo se v této kotlině sám párkrát nepochválí, toho uklovou; v USA nejsou tak úzkoprsí. V „šedesátých“ tam žil (nějaký čas). I to jej nakoplo. Nicméně povaha se dotvořila jistě už na konci války.

Měl vždy „čich na lidi“ a je výsostný pragmatik. Kdysi jej do Semaforu najalo duo Šimek/Grossmann a Ringo (říká si tak podle Ringa Starra) neexceloval jen za bicí soupravou (dovezenou právě z Ameriky), ale i jako herec. Svou semaforskou kapelu později přenesl „ven“ a mj. objevil Jiřího Korna. Později a především Jiřího Schelingera.

I do vlaku Pražského výběru ale naskočil - co autor textů Straky v hrsti – a dodnes natočil asi 1300 písní. Odvrácenou stranu mince je autistická sebestřednost i a nedostatek asertivity, to však jen v jistých směrech. - Nedosahujete Mistrova pocitu výšin? Jen se kol váz mihne. Už mizí! „To máš smůlu!“ Dle mého mínění souvisí Čechova intuice i s částečnou barvoslepostí jako stimulujícím jej handicapem. Odsud plyne i jeho tunelové vidění, ne nepodobné vnímání výstředního šachisty Bobby Fischera. Rozhodně patří mezi lidi, co kráčejí, zatímco okolo jen tančíme „dobové tance“, jak řekl Kafka, a ještě vám stačí vsítit gól. Je dost povolaných. Je méně vyvolených. On k těm druhým náleží. A dle mě si zadal s někdejším režimem minimálně. – A pokud jej (zaprodanější) Petr Janda onehdy nazval Richelieuem, ani on neměl na mysli Františkovy kontakty s papaláši. Čech má ovšem „zdravý“ vztah k penězům a měl jej vždy. K penězům, které nečekají, jak i vepsal do slavné Kocábovy písně.

Minimálně od svého uvěznění v „šedesátých“ taky nechtěl být rebel. „Chci milión,“ nechával se spíš slyšet, a když v „sedmdesátých“ chvíli spolupracoval s plzeňským literátem Zdeňkem Barborkou, sunuli se někdy vozem a městem jen zvolna. „Aby viděli, kdo jede, Zdeňku,“ žertoval provokatér. Má ovšem talent vnímat vlastní limity a ustávat na hraně možného. A není zdaleka jenom neskromný, to je víc póza. V jedné své knize píše i o příteli - astronomu Grygarovi, a to se svěšenou hlavou. Jiří Grygar se totiž pohybuje v oblastech, které Ringovy zcela uletěly již v mládí.

Výjimečné je na Františku Ringo Čechovi i to, že nikdy nespouštěl ze zřetele, nakolik je „rodná“ muzika jen jednou z mnoha součástí kultury! Vládl rocku, ano (byť krátce), ale taky sbírá opery. Čtete-li jeho vzpomínky Ruský týden, pak i zjistíte, že na turné lezl do postele s knížkou. Nekecá. Jeho potřeba neutloukat prázdně čas vždy byla očividná. Anebo snad...